Úryvky z deníku: Jaká bývá šestá třída?

Pamatujete si na svůj začátek puberty? Když se objeví první láska, ale také první starosti, které svou zdánlivě obrovskou závažností sužují naše dětská srdíčka? Právě jsem si pročetla svůj deníček ze 6. třídy (11, 12 let) a rozhodla jsem se s vámi podělit o to jak jsem toto období plné změn a zdánlivého trápení prožívala já. Líbí se mi sledovat, jak se můj život změnil. Jak pro mě tehdy byly známky životně důležité. A úsměv kluka, který se mi líbil mi dokázal rozzářit celý den.

Nejhorším problémem bylo, že nenasbírám všechny kartičky z Penny nebo například:

Proč mám tak hroznej hlas v kameře ?

Přechod ze základní školy na víceleté gymnázium pro mě rozhodně nebyl lehký. S lidmi jsem si tu přiliš nerozuměla a scházela mi moje bývalá třída.

Pořád mám pocit, že mě holky berou jak nějakýho vetřelce. Já mezi ně prostě nepatřím.

Taky mi chybělo moje kamarádství s jedním klukem, říkejme mu třeba Honza, který sice dál chodil se mnou do třídy, ale protože ani jeden z nás nebyl přiliš extrovertní povahy, přestali jsme se spolu bavit.

Honzo! Proč mi to děláš? Já tě mám ráda a ty si mě oproti 5. třídě vůbec nevšímáš. Nesnášíš mě? To je jen jedna z milionu otázek na který bych se tě chtěla zeptat.

Mezi naprosto nudnými řádky o škole a o běžných činnostech, které si rozhodně nezasloužily svoje místo v deníku, vidím ale kus svého dětství ještě před tím, než se to všechno nějak zvrtlo a přišly ty opravdové problémy, které bolely mnohem víc než nepovedená písemka.

Takže celá moje šestá a kus sedmé třídy byli ve znamení sentimenálních otázek typu proč to není jako v pátý třídě, nejrůznějších analýz Honzových pohledů a úsměvů či vymýšlení způsobů, jak bych na něj mohla promluvit, což jsem stejně nakonec neudělala.

Polovina a možná i třičtvrtě mojí trémy byl Honza. Bohužel taky seděl ve třídě, takže se účastnil naší prezentace. Smál se, a mně přišlo jakoby se smál na mě. Ten jeho úsmev je prostě nádherný.

Nemůžu se dočkat až ho uvidím. Škola mě příliš neláká, ale on strašně <3

A nechybělo ani nekonečné snění: 

Zdál se mi konečně sen o Honzovi. Byl o tom, že mi dal malou kytičku polních rostlinek a nějakou panenku jako talismánka. Vím, že jsem v tom snu byla příšerně šťastná.

A takzvané hrozné tragédie byly také na denním pořádku:

Je pátek třináctého a mě se stalo něco hroznýho. Týna řekla Honzovi, že ho miluju. Nic na to neudělal ani neřekl. Neusmál se, ani nevykulil oči. Věnoval se dál sám sobě. … tak jsem se dozvěděla, že není pravda, že nic neudělal. Prý si dal ruce na obličej. Jsou tři možnosti proč: a) stydí se b) skrývá úsměv c) skrýval vztek.

Ale první láska není to jediné, co začátek puberty provází. Ruku v ruce s ní přicházejí také pocity méněcennosti a ztráta sebedůvěry. Pocit, že jsem vlastně k ničemu a nic nedokážu. Nebo touha po tom být tak dokonalá, jako se zdají být všichni ostatní.

Jsem hrozně neschopná. Nedokážu ani chytit míč nebo hodit létající talíř. Nedokážu přemýšlet o tom, co dělám a co říkám. Ach jo!

Až na to, že se na mě Honza usmál, byl dnešek nejhorším dnem mýho života. Všechno začalo tím, že jsem zapomněla hrát na klavír. Maminka prostě řekla, že jsem na úrovni 3. ročníku a že nepatřim mezi ty děti, co hezky hrajou! Nejhorší na tom je, že má pravdu. Já jsem ten největší ubožák, neumim nic na 99%. Ve všem dělám chyby.

A poznávání základních znaků dospívání:

Jinak dneska se mi hrozně měnily nálady. Nejdřív jsem brečela a pak jsem dostala záchvat smíchu.

Najednou, z ničeho nic ale přišly ty opravdové problémy. Ty, který dokážou zamávat našim životem a všechno ostatní změnit na nepodstatné. V každém deníku je vždy krásně vidět, jak je život nevyzpytatelný a že to nejhorší se může stát, když to vůbec nečekáme. A tak nadávání na hodiny fyziky vystřídala tato slova:

Babičku dneska odvezl taťka do nemocnice, kde jí budou do plic strkat nějakou trubičku. A možná bude mít rakovinu. … Moje milovaná babička má opravdu tu hroznou nemoc. Proč to muselo potkat zrovna ji?

Zkusím napsat jak mi teď je: úzkost, všechno co dělám je na nic, ztráta smyslu pro život. Všechno kromě babičky mi je jedno (např. Fyzika) Doufám, že se tomuhle zápisu za 14 dní společně všichni zasmějeme. To by přece jinak ani nešlo.

Tady musím dodat, že to bohužel jinak šlo.

Deník z šesté třídy končí, mrzí mě, že jsem ho tehdy nepsala podrobněji. Psaní deníku můžu každému z vás stoprocentně doporučit, protože je krásný mít uchovaný na papíře, nebo klidně i elektronicky, vzpomínky z určitého období vašeho života a čas od času si je pročíst. Je to jako všechno znovu prožívat. A co vy? Píšete nebo jste si psali deník? A vzpomínáte si na svou první lásku?

 

1 thought on “Úryvky z deníku: Jaká bývá šestá třída?

  1. Já jsem šla taky do primy a chytla jsem snad ten nejhorší kolektiv na světě, který mi znepříjemňoval 4 roky (do kvarty, pak jsem musela přejít). Upřímně na tohle období nevzpomínám ráda a už bych se tam nikdy vrátit nechtěla. 😬 Hnusné období plné nemocí, stresu a nepřijmutí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *