Mít se rád aneb jak zlepšit vztah se sebou samým?

Měj se rád! Jen málokterý povel zní tak prostě a samozřejmě, a přitom tolika z nás dělá potíže. Myslím si, že nejsem sama, pro kterou je to jedna z nejtěžších věcí vůbec. Nejde jen o období dospívání, pro které je typické hledání sebe samého, mnoho lidí na sebe kouká skrz prsty celý život. Proč nám dělá takový problém začít se mít rád? A co to vůbec znamená?

Je těžké psát o tomto tématu a vyhnout se při tom typickému klišé. Slovo „sebeláska“ (které já osobně moc ráda nemám, protože mi zní spíš jako marketingové heslo) zaplavilo sociální sítě jako tsunami. Každý sebe-rozvojový profil ji skloňuje o sto šest. Trošku to působí, jako by nás všichni nutili se do sebe zamilovat. K lásce ale přece nelze nikoho nutit, a to ani sebe samého.

Hledej v sobě

Fakt, že se jedná o tisíckrát omílané klišé ale neznamená, že celý tenhle self-love movement nedává smysl. Jen mám pocit, že to zůstává jen u slov, u fotek (ne)dokonalých těl a komentářů plných srdíček. Možnost se navzájem motivovat je jistě krásný přínos sociálních sítí, pokud ale toužíme po zlepšení vztahu se sebou, budeme ho tam hledat marně.

Stejně jako vztah mezi dvěma lidmi nelze pěstovat absorbováním internetové moudrosti z článků typu „Co nikdy nedělat ve vztahu“. Musíme pro to něco udělat. Vše, co se nachází mimo nás, nás může inspirovat, motivovat nebo informovat, ale chceme-li se mít rádi, musíme hledat v sobě.

Přijetí své průměrnosti

Přemýšlím nad tím, co to znamená mít se rád. Zkusme si to nejdřív obrátit, co to znamená nemít se rád? Pro mě jsou to pocity méněcennosti, pochyby o sobě, strach, úzkost, stres ze selhání, problémy ve vztazích s druhými, nulová sebedůvěra, srovnávání se s druhými a hlavně vyčítání si všech výše uvedených projevů.

Mít se rád tedy znamená vnímat svou hodnotu, věřit sám sobě, méně se srovnávat, strach, úzkost, stres, problémy ve vztazích s druhými. Ano, čtete správně, mít se rád ještě nevyřeší všechny naše problémy. Nejspíš budeme mít pořád strach, naše vztahy nebudou dokonalé a stres se jen tak nerozpustí ve vší té sebelásce, ačkoliv to možná všechno bude v nižší intenzitě.

V čem tedy tkví ta zásadní změna? V tom, že si naše pocity přestaneme vyčítat. Máme-li se rádi, nevyčítáme si, že se občas bojíme, že nám hapruje vztah ani, že se každý den nedokážeme smát.

Vnímám „mít se rád“ spíše jako sebepřijetí ve vší své nedokonalosti. Budeme-li se slepě hnát za touhou být dokonalý, nikdy se nebudeme moci mít rádi. Nepochopíme-li, že nemůžeme být ve všem nejlepší, že vždy bude kolem nás někdo, kdo bude v něčem lepší než my, nikdy se nebudeme moci mít rádi. Vtip je v tom, že jedině, když přijmeme sami sebe ve vší průměrnosti, jsme na dobré cestě k sobě samému.

Sebepoznání

Sebepoznání. Další slovo s předponou sebe, které je ale z mého pohledu klíčové. Stejně jako další sebe-slova, ani v případě sebepoznání nelze dosáhnout konečného stavu, je to proces, který nikdy nekončí. Směr, kterým se musíme vydat, chceme-li ve svých životech něco změnit.

Je třeba pochopit, kdo jsme. Co nám dělá dobře a kde se naopak cítíme špatně. S jakými lidmi se máme potkávat, jak na nás působí stres, co potřebujeme k tomu, abychom byli šťastní. Jaké myšlenky nám nahánějí strach, jaké nám kouzlí úsměv na tváří. Po čem vnitřně toužíme, jaké jsou naše slabiny nebo jaký denní režim potřebujeme k tomu, abychom se cítili plni energie.

V procesu sebepoznání není nic dobře, ani špatně. Měli bychom pochopit, že jsme celek, a celek je všude, v přírodě i společnosti, tvořen “dobrem a zlem”. Plusy bez mínusů neexistují. Tím, že se budeme snažit naše negativní emoce, vlastnosti či fantazie potlačit nebo se jich úplně zbavit, ničeho nedosáhneme, protože ony se vrátí. Způsob, jak přijmout i to negativní co v nás dřímá, je pochopit, že k našemu růstu potřebujeme černou i bílou, plusy i mínusy, pozitivitu i negativitu.

Některé dny jsem déšť,  jiné slunce.

Bez obou zahrada nikdy nevyroste.

C.M. Writer

Nezůstávej pouze u slov, něco udělej

Pokusím se vám převyprávět příběh spisovatelky Theresy Cheungové. Není nijak neobyčejný, vlastně by se mohl stát každému z nás, krásně ale vykresluje, jak nestačí zůstávat pouze u slov.

Theresa ve svých knihách často píše právě o sebelásce a radí čtenářům, jak ji dosáhnout například pomocí pozitivních afirmací. Její asistentka ji jednou poradila, ať si založí facebook stránku a přidá nějaká videa, kde mluví o své práci. Theresa se vymlouvala, že ještě potřebuje čas a že není vhodný okamžik poslat video do světa. Pravda ale byla, že se bála reakcí lidí, nevěřila si natolik, aby tento jednoduchý krok udělala. V tu chvíli pochopila, že její „sebeláska“ zůstává pouze u slov a že pokud se má mít opravdu ráda, musí pro to něco udělat.

A tak šla a video zveřejnila s vědomím toho, že případné negativní reakce nebudou mít na její sebedůvěru dopad. Video mělo úspěch.

Chtěla jsem s vámi sdílet tento příběh jako ilustraci toho, že ani instagramové příspěvky, ani pozitivní afirmace, ani tento článek vám nebude k ničemu, pokud něco neuděláte. Už dávno přece všichni víme, že činy jsou silnější než slova. Musíme jít našemu „mít se rád“ naproti, nejde jen čekat, až nám ho někdo shodí do klína. Prostě udělej něco jinak a sleduj, co se stane.

Nelze to hned

Začít se mít opravdu rád není otázka týdne, měsíce a možná ani roku. Je to cesta, na jejíž počátku stojí vaše rozhodnutí, že se po ní chcete vydat. Nelze okamžitě odstranit všechny pochyby o sobě. Ani pocity méněcennosti se jen tak nerozplynou.

To, co můžete udělat na začátku je přestat si vyčítat své pocity. Často si naše emoce násobíme sami, protože ačkoliv emoci ne vždy dokážeme ovlivnit, naše reakce na ní je v naší moci, ať chceme nebo ne. To, že se cítíme smutní kvůli tomu, že jsme smutní je docela častý jev. Naším úkolem je prozatím odstranit tuto násobící reakci. Jen vnímat emoci a nechat ji být.

Zní to absurdně, ale dělá to spousta z nás. Zastavit ten začarovaný kruh je ale naše odpovědnost. Nemusíš se mít hned rád, někdy stačí jen přestat si podkopávat nohy. Nemusíš se mít hned rád, někdy stačí jen přestat se nenávidět.