Skepse nebo naivita?

Nedávno jsem ve škole z úst našeho učitele slyšela zajímavou větu. “Proč by musely být v mediích vždy zastoupeny obě názorové strany, když je jasné, že jedna lže.” Výrok směřoval k současné politické situaci a ke kauze Andrej Babiš (Ano, celé tohle jméno je podle mě jedna velká kauza). Andrej Babiš by tedy, podle našeho učitele, neměl mluvit v televizi, protože lže. A všichni máme takové informace, že můžeme stoprocentně určit, kde je pravda.

Tak je to pravda nebo ne?

Není lehké rozeznat pravdu od lži, obzvlášť v současné době kdy se na nás z pochybných facebookových příspěvků a neustále omílaných dezinformačních webů šíří šokující novinky, které mají s pravdou společné asi tolik jako párky a maso. Ale pokud je našim cílem pravdu odhalit, musíme si dle mého názoru vyslechnout obě strany. Protože pravda vynikne jen tehdy, kdy bude vedle ní stát jasná lež.  Navíc není vždycky zlato, co se třpytí.

Poslední dobou získávám pocit, že u mě tahle vysoká míra lži obsažená v přijímaných infomacích vede k určité skepsi vůči všemu, dokonce i vůči těm věcem, které jsou z ověřených zdrojů. Je hrozně lehké a poměrně přirozené si položit otázku, co když to není pravda. Jenže to by pak člověk neměl věřit ničemu, protože všechno se dá zpochybnit a ke všemu se dá zase naopak vymyslet jasný důkaz, abychom potvrdili onu pravost. A tak můžeme vesele v naší hlavě měnit lež na pravdu a pravdu na lež.

Pravda, lež a vztahy

Problém nastává, když si uvědomíme, jak je důvěra důležitá k budování mezilidských vztahů. Vzhledem k tomu tato skepse není to správné k čemu bychom měli dospět jako jedinci, a už vůbec ne jako lidstvo. Jakmile si začneme klást otázku, proč by určitá fotografie měla být důkazem problematické situace v Německu. Nezačneme se také ptát, jestli slova našeho partnera dokazují jeho lásku k nám? Jestli tím, že nám kolegové pochvalují nový projekt, nechtějí jen získat naše sympatie a tím pádem lepší postavení?

Myslím, že neustálé balancování mezi pravdou a lží by mohlo ohrozit naše osobní životy. Jenže se přiznám, že mě nenapadá žádné východisko. Mít pravdivé informace o tom, co se ve světě děje je naše právo. A nikdo z nás se nejspíš dobrovolně neuzavře před celým světem. Ale sama tápu nad tím, jak mám věřit pravdě a nevěřit lži, když často rozeznat je od sebe je opravdovou výzvou.

Takže buď se vydáme cestou naivity nebo cestou skepse. Ani jedno není správné a proto podle mě i v této věci platí prosté pravidlo nalezení rovnováhy. Na to jak nevěřit všemu, co se kde píše, ale zároveň nenechat naši nedůvěru se odrážet v osobních vztazích, musí přijít každý z nás sám.

Pokud se ti článek líbil:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *