Většina z nás míří příliš vysoko. Chceme dosáhnout všech těch “velkých věcí”, velkého úspěchu, velké lásky. A tak všichni den co den poletujeme hlavou kdesi ve hvězdách, ať už v nich hledáme cokoliv. Jsme zaslepeni jejich světlem, myslíme si, že nám ukazují cestu, ale nikdy si nevšimneme, na co vlastně doopravdy svítí. Nikdy si nevšimneme, jakou moc má obyčejný úsměv.
Vždycky jsem toužila dokázat něco velkého. Chtěla jsem měnit životy ostatních k lepšímu. Chtěla jsem mít zásluhy, říct jim to, co potřebují slyšet, aby se díky mně rozhodli co nejlépe. Chtěla jsem být jiskrou, co zažehne plamen ve spoustě lidských srdcí. Přála jsem si mít pro lidi význam, být jejich spásou a osobou, na kterou nezapomenou celý svůj život.
Drobné segmenty
Ze vší té snahy sáhnout si na oblohu zapomínáme, že hvězdy se třpytí i mezi
námi. Přemýšlíme nad velkými věcmi, přitom malá drobná gesta jsou leckdy mnohem cennější. Sice možná nespasí svět, možná nezastaví války ani neuhasí hořící lesy. Dokážou ale být tím nejkrásnějším momentem v něčím náročném dnu.
Svým způsobem mě mrzí, že si to uvědomuji až teď. Možná pozdě, ale přece jen už chápu, že stejně jako láska, i náš život je tvořen drobnými segmenty, které stojí ve stínu velkých principů. Všimla jsem si, že nezáleží na tom, jakou máme náladu, nebo za čím se zrovna ženeme, drobné činy, ať už cizích nebo blízkých lidí, nám mohou zlepšit daný moment. A ten moment může zlepšit celý den. A jednotlivé dny jsou tím, čím je tvořen náš život.
Možná pozdě, ale přece jen už chápu, že stejně jako láska, i náš život je tvořen drobnými segmenty, které stojí ve stínu velkých principů.
Úsměv v ceně
Asi už jsme zapomněli, že žijeme v propojené společnosti, každý tolik
rozdílný, a přitom všichni stejní. Zapomněli jsme, že tu pro sebe nejsme jen
proto, abychom si poskytovali služby výměnou za peníze. Nemusíme jen směňovat a využívat benefitů z dělby práce. Každé ráno je novou příležitostí pro to, abychom někomu zlepšili den, třeba jen tím, že k nákupu přibalíme i úsměv a pár milých slov.
Není nad to, když se setkáme s milým člověkem, který dělá svou práci s
radostí. Proto chci poděkovat řidičům tramvají, kteří počkají na opozdilce, co dobíhají. Pár vrátným u nás na koleji, kteří se usmívají a ochotně pomůžou. Prodavačce ve stánku, která přidá pár ubrousků navíc a klidně trpělivě podrží nákup, když vidí, že má zákazník plné ruce. Průvodčí ve vlaku, co se upřímně směje našim vtipům. Nebo příjemnému staršímu páru, který prohodí několik slov o houbách.
Podržet dveře u výtahu
Chci jen říct, že stačí opravdu málo. Neuvědomujeme si, jaký vliv mají ve
skutečnosti naše drobná gesta na životy druhých lidí. Však kolikrát se vám už stalo, že vás úplně cizí člověk přiměl k úsměvu? I kdyby si to už nepamatoval ani jeden z vás, jisté je, že jste si tenkrát v tu chvíli, společně s úsměvem, vyměnili i kousek vašeho světla.
Nemusíme hned chtít měnit lidem životy a pomáhat jim překonávat těžké
životní zkoušky. Můžeme se pustit do menších, stejně důležitých, skutků. Můžeme se usmát, podržet dveře u výtahu, prohodit pár slov, zahumorovat nebo něco pochválit. Na první pohled se to zdá být jako nic, ale je to vlastně úplně všechno.
Stále hledáme světlo mezi hvězdami, až jsme zapomněli, že i my sami dokážeme ostatním posvítit na cestu. My sami jsme malé hvězdy, jejichž život jednou skončí, ale dokud žijeme, můžeme zářit a šířit naše světlo do stinných dnů každodenních kolemjdoucích.
Možná pak naše světlo nezhasne, ani když už tu nebudeme.
A co vy? Kdy vám naposled někdo zlepšil den maličkostí? Můžete poděkovat v komentářích.
Pokud se vám článek líbil, můžete si přihlásit odebírání novinek:) A nezapomeňte na úsměv
Skvělý článek a motivace hned někomu zlepšit den 🙂 Ráda dělám malé skutky, ale třeba úsmívat se jen tak mi pořád dělá problém :/
Je zvláštní, jak nám všem někdy dělá problém se jen tak bez důvodu usmát na cizí lidi 🙂
Děkuji!