Vídeň v listopadu aneb mé dojmy z první návštěvy

Jak vypadá Vídeň v listopadu? Přípravy na Vánoce vrcholí, zima už zalézá pod kabát, na každém rohu nápis schnitzel (nebo kebab, ale kde ten není), lidé brázdí ulice na elektrokoloběžkách, architektura naprosto neskutečná, hlavně ve tmě, když je osvícená, člověk se nemůže vynadívat. Byl svařák, byl řízek, bylo kochání, kostelních věží cinkání a ani spousta turistů  nechyběla. Přesně takový je listopad ve Vídni.

Vrtkavý první dojem

Jak mi dá jistě za pravdu, každý kdo cestuje vlakem, okolo nádraží se často objevují všelijaká individua, proto je často první kontakt s městem trochu znepokojivý. I ve Vídni jsme měli štěstí a narazili jsme na staršího muže, který na autobusové zastávce v pozici nízkého startu vykřikoval, že je Usain Bolt.

Pobavili jsme se a vyrazili na dvacetiminutovou cestu tramvají, projížděli jsme sice centrem města, ale nedohlédli jsme bohužel dále, než do znuděných obličejů našich spolucestujících (nebudu vám lhát, vzhledem k mojí velikosti spíš na jejich prsa). Když jsme dorazili na ubytování zjistili jsme, že hned vedle našeho hotelu se zrovna něco staví. Škoda, že jsme si dali večer práci s budíkem, mohlo nám dojít, že se o to buzení v sedm ráno stejně postará vrtačka.

Večerní Vídeň a obrovský řízek

Trošku hektický začátek ale s přehledem předčila večerní Vídeň. A byla to právě budova Rathausu, která nás s přítelem tak uchvátila, že jsme se k ní poté několikrát vraceli (a to dokonce nechtěně, z každé strany totiž vypadala jinak, a tak se slovy “támhleto vypadá pěkně” se stávala opět našim cílem.)

Narazili jsme zde také na jakousi předvánoční party, kde byla hrozně příjemná atmosféra a všude okolo voněl svařák, punč a perníčky. Až jsem zalitovala, že tam nejsme během adventu, načež jsem to od přítele schytala, že mi to říkal.

Poté jsme se vrátili na pokoj, znaveni a přecpáni tím největším řízkem, který jsem v životě viděla a ještě pořád ho mám před očima. Tady ho máte, abyste se jím taky mohli pokochat.

Den, kdy jsem viděla nejvíce oltářů v životě

Nastala sobota a my se vydali na celodenní poznávací procházku po Vídni. Znovu a znovu musím opakovat, jak krásná je tamější architektura. Je neuvěřitelně bohatá, což je vidět hlavně v kostelech a katedrálách, kde je vše pozlacené. Byli jsme ve více než pěti kostelech a katedrálách, a to ačkoliv jsme ateisté, protože byli uvnitř i zvenku opravdu krásné (nepopírám také, že tam bylo větší teplo než venku). Nejvíce mě zaujal oltář s živými květinami, a protože jsem milovník květin, skoro jsem se začala modlit.

         

Navšívit jsme byli i Weltmuseum, které se nachází v hradu Hofburg, který do roku 1918 sloužil jako rezidence habsburských panovníků a nyní zde sídlí rakouský prezident. Ve Weltmuseu je rozsáhlá sbírka cenných předmětů z různých kultur světa, naleznete tu také sbírku mořeplavce Jamese Cooka.

Potom jsme se vydali na poslední náš cíl, což byl Práter, kde nás čekalo Obří ruské kolo. Bohužel jsme naši jízdu nestihli ještě za světla, ale i ve tmě to byl zážitek. Překvapilo mě, že se dají objednat romantické večeře v jedné z kabin, kde máte šampaňské, růži, své soukromí a vždy když přijedete dolů, tak vás číšníci obslouží. Takže si to rozhodně zapisuju do seznamu svých snů.

Prospěla s vyznamenáním

Náš výlet jsme zakončili návštěvou baru, kde jsme si po dlouhém zkoumání nápojového lístku, dali Muškát a pivo a společně kladně zhodnotili celou Vídeň.

Moc ráda bych se tam zase vrátila, myslím, že jsme měli málo času a mnoho vídeňských krás před námi zůstalo skryto. Ráda bych tam také zažila advent nebo léto až budou všechny parky kvést. Vídeň tímto oficiálně zařazuji na druhé místo v žebříčku evropských hlavních měst, kterému stále vévodí naše Praha, protože atmosféra jejích úzkých zapadlých uliček, prostě ještě nebyla překonána (a troufám si říct, že ani nebude), o čemž jsem se přesvědčila, hned po našem návratu zpět do České republiky.

A tady jsou další fotografie: