Strach jsme zdědili po našich předcích, kterým úspěšně napomáhal vypořádat se s denními nástrahami nekompromisní divoké přírody. Dnes mamuty už nelovíme, strach je ale zakořeněný hluboko v nás a vypadá to, že jen tak nezmizí. Ačkoliv i dnes nám může být prospěšný, úzkost naopak život komplikuje a nepřináší zdaleka nic dobrého. Je to strach z něčeho, co se pravděpodobně nikdy nestane. Iracionální strach, který ale umí v hlavě nadělat pořádnou paseku.
Každý desátý
Není divu, že stále více lidí má psychické problémy. Doba je zrychlená, nároky vysoké a vztahy leckdy povrchní. Není to jen vina sociálních sítí, že máme stále více interakcí, které se ale nedají nazývat vztahem. Došlo k odstupu víry a tradic a my tak nějak proplouváme volným prostorem, kde není nic, čeho se můžeme chytit.
Úzkosti jsou stále častější nejen mezi mladými lidmi. Některé odhady uvádějí, že úzkostmi trpí až 10% populace, to je každý desátý člověk. Jen zlomek lidí trpících úzkostí se jde léčit. Není divu. Ačkoliv je to na dobré cestě, přijde mi, že je psychické zdraví stále stavěno daleko za to fyzické. Duševní problémy jsou bagatelizovány a tabuizovány často i těmi, kdo jimi sami trpí.
Definice odvahy
Bojíme se přiznat, že se bojíme. Strach si spojujeme se slabostí. Zafixovalo se nám, že silný člověk se nikdy nebojí a snadno překonává všechny překážky. Možná bychom tuto zastaralou definici síly a odvahy měli změnit. Odvážný není ten, kdo se vůbec nebojí, ale ten, kdo napříč tomu, že se bojí, svůj strach překoná. Často ti, co mají hlavu plnou těch nejčernějších myšlenek jsou ti nejodvážnější, protože každé ráno vstanou s hlavou vztyčenou a s úsměvem na tváři.
Cítit se tak je normální
Když jsem se poprvé setkala s úzkostí, zaskočilo mě to. Pamatuju si, že jsem si říkala “ty jsi psychicky nemocná” a bylo mi z toho do pláče. Brala jsem to jako ostudu. Jako něco, co se nesmí nikdo dozvědět, aby si o mě nemyslel, že jsem šílená. No, a teď jsem dospěla k bodu, kdy o tom píšu veřejně na blog, protože už vím, že je to normální a že se za to rozhodně nemusím stydět.
Pokud prožíváte nepříjemné pocity, musíte si uvědomit, že je to normální. Nejste nijak narušení nebo nemocní. Vědomí, že nejste jediní, kdo se tak cítí, neskutečně pomáhá. Je potřeba přijmout, že se tak cítíte, nesnažit se podobné pocity zahnat někam do koutku duše a nikdy o tom s nikým nemluvit.
Nenech úzkost, aby definovala, kým jsi
Neméně důležité je si uvědomit, že jakýkoliv pocit, úzkost, deprese či jiná psychická porucha vás NIJAK nedefinuje. Úzkost má tendenci dělat ze sebe důležitou, stavět se vysoko na žebříček vašich priorit. Má sílu vás přitlačit do postele a vzít vám veškerou chuť do života. Ale nikdy vás netvoří. Nenechte úzkost, aby definovala to, čím jste.
Nejste a nikdy nebudete ten člověk s úzkostí, jste mnohem víc než to. Máte smysl pro humor, umíte naslouchat, umíte dát dobrou radu, vždycky tu jste pro druhé, jste čestní, milí nebo energetičtí. Rádi čtete, kreslíte, milujete přírodu, tančíte nebo zpíváte jen tak pro radost. To vás definuje, to jste vy.
Přijmi pomocnou ruku
Další věc, co si musíte přiznat, abyste se dokázali s úzkostí vypořádat, je, že na to možná sami nestačíte. Individualismus, který zavládl napříč společností nám dává pocit, že všechno musíme zvládnout sami. Každý sám za sebe, každý svou cestou. Ale ať chceme nebo ne, naše cesty jsou propojené a jsme určeni k tomu, abychom si navzájem pomáhali.
Vždycky jsem si nalhávala, že musím všechno zvládnout sama. Návštěva psychologa mi přišla jako důkaz, že to sama nedokážu překonat, tudíž že nejsem dostatečně silná. Nakonec jsem ale psychologa navštívila a světe div se, pomohlo mi to. Nebojte se vyhledat odbornou pomoc, nebo se alespoň svěřit někomu blízkému. Pamatujte, že to není ostuda. Přijmutí pomocné ruku z vás nedělá slabochy.
Pro více podobných článků zadejte svou emailovou adresu:
