O pocitu sebelítosti
Poznali jste někdy takového člověka? Utápí se v depresích, ke kterým (možná) ani nemá důvod. Často se v těchto stavech dokonce vyžívá, přijme je jako část sebe, vymýšlí si sebelítostivé věty a chce aby jej ostatní litovali. Kdo má takového člověka nakonec rád? Nikdo, přesně tak, jak si on sám myslí. Trochu mi to v poslední době přijde jako trend. Internet je plný depresivních citátů a fotek, které jsou docela hluboké, protože smutek je naoko vždycky hlubší než zdánlivě pošetilá radost.
V těchto dnech, zaplavených instagramovými příspěvky, je hrozně lehké padnout do sebelítosti a udělat z ní svůj životní styl. Můžeme získat pocit, že každý překypuje kreativitou, každý je krásný, cestuje po světě a jí v těch nejlepších restauracích. Ale jen u nás je všechno špatně, já chudák nic nemám a nikdo mě nemá rád. A tak uzavřeni v pocitech, že z nás nikdy nic kloudného nebude, scrollujeme instagramem, místo abysme zvedli zadek a šli se sebou něco dělat.
Jdeme k věci
A teď proč o tom všem píšu. Jsme spolu s přítelem už téměř dva roky. Vídali jsme se vždy jen o víkendech, na čež jsem si po čase zvykla, nebylo to nic hrozného. Problém byl v tom, že jsem vztah vždy stavěla na první místo, a tak jsem se často cítila jako pouhá součást dvou lidí a ne jako samostatná osoba. Proto jsem propadala stavům sebelítosti a depresím, při kterých jsem se rýpala v detailech a snažila se najít co nejvíc důvodů, proč můj život vlastně stojí za nic. A fňukala jsem a bavil mě postoj chudáčka, kterýmu život nedal do vínku tolik talentu jako všem ostatním.
Teď ale přišel ten den, kterého jsem se tak dlouho obávala. Přítel odjel na studium do Německa, 600km ode mě a já si po potocích prolitých slz uvědomila, že se teď musím zaměřit na jiné věci než je náš vztah. Především na svůj vlastní rozvoj. A teď třikrát zaklepu, abych to nezakřikla, ale myslím, že jsem to konečně pochopila. Pokud chci něčím být nebo něco mít tak si za tím musím jít. Základní pravidlo, největší klišé, které jsem měla celé ty roky před očima, ale nedokázala jsem podle něj žít.
Achjo, tohle se mi tak těžce přiznává. Stydím se za to, jak jsem se chovala, jak jsem chtěla všechno hned, bez práce. Jak jsem žárlila a záviděla ostatním, protože měli, co jsem já chtěla. Ale až teď chápu, že všichni ti lidé to mají jen proto, že přestali fňukat a začali makat.
Tolik jsem se bála, že až odjedeš ztratím kus sebe, ale troufám si říct, že jsem ho vlastně nakonec našla.
Líbil se ti článek?