Melancholik, schizofrenik, člověk s úzkostnou poruchou. V oblasti duševního zdraví se s nálepkováním potkáváme na denním pořádku. Nálepku představují dokonce i samotné psychiatrické diagnózy, které, jak si ukážeme, mohou napáchat na duševním zdraví více škody než užitku. V čem je současný systém psychiatrických diagnóz problematický?
S nálepkami se setkáváme v každé oblasti našeho života. Používáme je rádi, protože zjednodušují složitý svět kolem nás, který tak získává mnohem jasnější obrysy. S jednoduchostí se však pojí i rychlé soudy, které vycházejí z předsudků, jež si spojujeme s nositeli těchto nálepek. Předsudky bývají povětšinou negativní a nezřídka se stává, že je dotyčný vezme za své a začne jednat pod jejich vlivem.
Za jedinou nálepkou, kterou někomu přiřkneme, se však skrývají květnaté lidské povahy, těžko uchopitelná trápení a komplexní osobnosti. Klíčová otázka pro oblast duševního zdraví proto zní, zda mohou i psychiatrické diagnózy představovat formu nálepky.
Co jsou psychiatrické diagnózy?
Pojďme tedy začít u diagnóz duševních nemocí, které se jen málokdo odváží zpochybňovat. Bereme je jako něco platného, vědeckého a zakládajícího následnou léčbu. Podle „Bible duševního zdraví“, dnes již páté verze amerického diagnostického manuálu DSM-5, známe dnes asi 300 psychiatrických diagnóz.
Slovo dnes v předchozí větě je podstatné, protože jejich počet v čase postupně narůstal a proměňoval se. Z předchozích verzí byly dokonce některé diagnózy odstraněny, například ještě do roku 1973 byla součástí duševních nemocí i homosexualita, která byla v nové verzi manuálu z roku 1974 vyškrtnuta. Sáhodlouhé seznamy duševních nemocí slouží k jedinému účelu – aby mohli psychiatři podle sepsaných symptomů určovat, kdo čím trpí, a nasazovat následnou léčbu. To nezní nerozumně, v čem je tedy ten problém?
Zásadní problém tkví v tom, že tyto diagnózy nejsou téměř nijak vědecky podložené, přestože se tak tváří. Symptomy jednotlivých onemocnění se různě prolínají, a tak může jeden pacient dostat i více různých diagnóz v jednu a tu samou chvíli. Tato nejasnost se zcela logicky promítá i do praxe. Jeden výzkum například odhalil, že se psychiatři shodli na diagnóze pouze v 50 % případů, jednotlivá vyšetření toho stejného pacienta od sebe přitom dělilo jen pár minut. Jakou vypovídající hodnotu potom tyto diagnózy mají, když se na nich neshodnou ani přední odborníci?
Úzkost, schizofrenii a další podobné diagnózy nelze v těle člověka pozorovat. Na rozdíl od cukrovky nebo rakoviny, jejichž výskyt lze sledovat na rentgenu nebo v krvi, nedokáže současná psychiatrie v mozku či těle poznat, že člověk trpí úzkostnou poruchou. V tom je duševní zdraví jiné než fyzické. Na depresi nelze ukázat jako na nádor.
Na čem jsou tedy diagnózy založené? O jednotlivých symptomech rozhoduje komise psychiatrů, která vychází z vlastních zkušeností z praxe (a jejíž členové jsou mimochodem často navázáni na farmaceutický průmysl). S mírnou nadsázkou to lze podat tak, že o tom, co je v rovině lidské psychiky normální a co už normální není, rozhoduje subjektivně jedna úzká skupina lidí. Není tak divu, že se slavný manuál DSM nevyhnul kritice některých vědců:
„Diagnózy často a nekriticky uváděné jako ‚skutečné nemoci‘ jsou ve skutečnosti prováděny na základě vnitřně nekonzistentních, zmatených a protichůdných vzorců a do značné míry dle libovolných kritérií,“ popisuje například profesor z Liverpoolské univerzity Peter Kinderman.
Psychiatrické diagnózy, přestože nejsou nikterak vědecky podložené, vytvářejí stigma a posilují diskriminaci lidí s duševním onemocněním. Škodí ale i tím, že se prezentují jako čistě biologicky podmíněné, a vynechávají tak z debaty o duševním zdraví sociálně-psychologické spouštěče, jako jsou traumata či těžké životní zkušenosti. „Možná je na čase, abychom přestali předstírat, že lékařsky znějící nálepky něčím přispívají k našemu chápání složitých příčin lidského trápení nebo toho, jaký druh pomoci v nouzi potřebujeme,“ dodává Kinderman.
Absurditu absolutní nepodloženosti diagnostického manuálu lze ukázat na jednom příkladu. Na deprese i úzkosti si lze udělat na internetu jednoduchý test. To, zda trpíte nebo netrpíte depresí, se odhaduje podle pěti příznaků a jejich četnosti v posledních dvou týdnech. (Proč pět? Proč dva týdny? Neví se.) Není tak těžké, aby vám v testu vyšlo, že trpíte depresí, pokud prožíváte náročné životní období. Únava, stres, úbytek elánu a podobné příznaky jsou přitom naprosto přirozenou reakcí na těžkou životní situaci, a ještě nemusí indikovat, že jde o depresi.
Jak lidé reagují na diagnózu?
Ať už s tímto kritickým pohledem souhlasíme či nikoliv, diagnózy jsou v současné době pevnou součástí psychiatrie a prvním krokem k ustanovení léčby. Jedna z otázek, kterou bychom se měli zabývat, zní: jak člověk na obdrženou diagnózu vlastně reaguje?
Ideální reakcí, která však není případ každého pacienta, je zvýšení motivace a vnitřní síla. Může nám pomoci i vědomí, že v tom nejsme sami a že konečně víme, co nás trápí a s čím bojovat.
Stává se však, že člověk zareaguje na diagnózu negativní sebe-stigmatizací. To znamená, že začne předsudky spojené s konkrétní duševní poruchou aplikovat sám na sebe. Objeví se u něj určité negativní představy, které odrážejí společenské mínění o jeho diagnóze. Jak byste se třeba cítili, kdyby vám byla připsána diagnóza schizofrenie a vy přitom byli přesvědčeni o tom, že jsou schizofrenici nebezpeční? Člověk se zcela pochopitelně může začít obávat, čeho je schopný.
Další z možných reakcí, která je podle výzkumu často objevuje u pacientek/pacientů trpících anorexií, je nadměrná identifikace s nemocí. Diagnóza se stane jejich životním stylem nebo ospravedlněním pro špatné chování. Na řadu může přijít i tzv. funkcionalizace, kdy člověk svou diagnózu využije k získání pozornosti, podpoře a sblížení se s druhými lidmi.
Všechny tyto přístupy, které přicházejí jako reakce na jednoduché a nepodložené diagnózy, mohou stát v cestě efektivní psychoterapii a léčbě. Proto bychom se měli vážně zamyslet nad tím, zda je opravdu nezbytné duševní bolest tímto způsobem škatulkovat.
Nálepky a naše křehké duševní zdraví
Čas od času slýchávám, že „depka není deprese“ nebo že „možná to, co cítíš, není opravdová úzkost“. Naše pocity mají různou intenzitu, deprese i úzkost má různou intenzitu. Ano, opravdová deprese se od pondělní depky liší v mnoha ohledech, zatímco se tady však snažíme jednotlivé příznaky správně pojmenovat a najít správnou abstraktní diagnózu, lidská bolest a utrpení jsou reálné.
„Co je to jméno? Co růží nazýváme, i zváno jinak vonělo by stejně,“ napsal William Shakespeare v románu Romeo o Julie. Můžeme si to klidně upravit jako: Co je to jméno? Co depresí nazýváme, i zváno jinak bolelo by stejně.
Utrpení je reálné, nálepka ne. Bolest je reálná, diagnóza ne. To jakou máme diagnózu, není až tak důležité, jako to, jak se doopravdy cítíme. Nemusíme získat nálepku, aby naše trápení bylo považované za legitimní. I pondělní depka je problém, opakuje-li se a otravuje-li dotyčnému život.
Pokud se cítíte psychiky špatně, potřebujete pomoc nezávisle na tom, zda vám v testu vyjde silná, mírná nebo žádná deprese. Neulpívejte na nálepkách a nebojte se vyhledat odbornou pomoc, protože váš duševní problém je validní i tehdy, nemá-li jméno.
Nejsi tvoje diagnóza
Když už diagnózu získáte – ať už potvrzenou od psychiatra nebo sebe-diagnostikou na internetu – je důležité pohlídat si, aby se nestala součástí vaší identity. Duševní nemoci se velmi snadno dostanou pod kůži a ukradnou si pro sebe velkou část našeho já. Je těžké, leč ne nemožné, se tomu bránit.
O lidech s duševním onemocněním se často mluví, jako by je jejich diagnóza definovala – schizofrenik, bipolární člověk apod. Přitom když máte jakoukoliv nemoc fyzického těla, nemluvíte o sobě jako o člověku s angínou, prostě řeknete, že máte angínu. Angína vás nedefinuje. Cukrovka vás nedefinuje. Tak proč by vás měla definovat deprese?
Musíte si stále připomínat jednu věc – nejste vaše diagnóza.
Jste mnohem víc.
Závěrem
Tímto článkem jsem chtěla ukázat, že ani duševnímu zdraví a psychiatrii se nevyhýbá určitá kontroverze. Zároveň bych však nerada vynášela unáhlené soudy o tom, že veškerá snaha o diagnózu je špatně a zajeté postupy by se měly ihned rušit. Nejde o černobílý problém.
Je však znepokojující, že naše společenská posedlost diagnózou stojí v cestě hlubší debatě o opravdových příčinách lidského trápení a znemožňuje destigmatizaci duševních nemocí. Jako nejzávažnější problém však vnímám to, jak se psychiatrie snaží nakreslit tlustou čáru mezi zdravou a nezdravou psychickou reakcí na těžkosti, které s sebou život přináší, a to na základě subjektivních a nejasných kritérií, které nemají žádnou oporu ve vědě.