Čas během karantény přímo vybízí k tomu, abychom započali úklid prostor, na které jsme roky ani nesáhli. Stejně jako na části v nás, které jsme nechali dlouhá léta zavalená v prachu kvůli dojmu, že už nám k ničemu neslouží. Ne nadarmo se říká, že úklid, uspořádání bytu a zbavení se několika nepotřebných věcí má pozitivní vliv na naši psychiku. Trošku to vypadá jako bychom si uspořádali naše nitro.
To, co vlastníme, nás nedefinuje
Pokaždé, když si uklidím, byť jen povrchově, cítím se mnohem lépe. Hned mám větší chuť dělat něco, co jsem už dlouho odkládala. Zbavuji se všech věcí, které již nepotřebuji. Cítím se u toho podobně, jako bych sama sebe čistila od negativních emocí uložených někde hluboko ve mně. Úklid bytu rovná se úklid sebe.
Abych byla ale upřímná, zaznamenala jsem, že se mi neskutečně těžko zbavuje věcí, co vlastním. Můj mozek stále křičí: „nevyhazuj to, ještě se to bude hodit“. Spoustu zbytečností u sebe schraňuji jen proto, že to byl dárek, nebo že mi někoho připomínají. Když se žádný podobný důvod nenajde, tak prostě proto že jsou hezké.
Přemýšlím, jestli je správný můj pocit, že to, co vlastním, mě nějakým způsobem utváří. A myslím, že není. To, co člověka definuje jsou spíš jednotlivé, i drobounké činy, které provádí i v naprosto obyčejných dnech. To, co děláme, když nás nikdo nevidí, ale i jak se zachováme, když nás sleduje celý svět. Potom ale nechápu, proč na věcech tak lpím. Proč když je vyhazuji, tak se cítím, jako bych vyhazovala kus svojí minulosti, kus sebe. Do jaké míry nás ale definuje minulost je už zase jiná otázka.
Samozřejmě jsem věděla už dávno, že si schovávám každý letáček, vstupenku, kamínek z dovolené, a že všechno to nakonec skončí někde v neznámu mezi napůl vyhořelými svíčkami, kterých mám také nespočet. Samozřejmě, že jsem v průběhu úklidu zauvažovala nad minimalismem, ale u uvažování to také skončilo. Určitě se budu snažit vyhazovat to nepotřebné a zbytečné, ale nechci se ochudit o radost ze vzpomínek na dětství a na zážitky. Jakkoliv moc je to materiální přístup ke světu, jak byste mohli namítat.
Kým jsme bývali, když jsme byli sami sebou
Kromě toho, jsem také během šestihodinového úklidu nahlédla do střípků svého dětství a uvědomila si o sobě spoustu věcí. Když se dostaneme do kontaktu se svým mladším já, začneme uvažovat nad tím, jak daleko jsme se posunuli. Často si uvědomíme, že na míle daleko a velmi pozitivním směrem. Zatímco naše staré já bývalo nejisté a zahrabané, my jsme rozkvetli a stojíme za kvalitně odvedenou prací. Moje uvědomění bylo ale dočista jiné.
Došlo mi, jak moc jsem se oddálila od mého dávného já, které bylo plné entusiasmu a všechno, co dělalo, dělalo proto, že ho to bavilo. Bylo kreativní, svůj čas opravdu využívalo a vytvořilo spoustu hezkých věcí, nad kterými se můžu nyní usmívat a zavzpomínat si. Mé současné já se naopak dostalo do bodu, kdy to, co mě baví, dělá mnohem méně často. A to proto, že má pocit, že v tom není dost dobré. Jako dítě jsem se nepotřebovala s nikým srovnávat a žila jsem si svůj život s hlavou plnou nových nápadů. Teď je pro mě značně obtížné vůbec něco vymyslet, protože výsledky své práce okamžitě znevažuji.
Všechno už bylo napsáno, všechno už bylo řečeno
Nechala jsem se omotat strachem. Strachem, že dostatečně neuspěji, že nebudu lepší než lidi okolo. Uvěřila jsem tomu, že kdykoliv existuje někdo, kdo umí něco lépe než já, nemá cenu se takové aktivitě věnovat, protože tam pro mě již místo nezbývá. A přitom stačilo a stačí pořád tak málo ke štěstí. Dělat to, co nás baví. Samozřejmě, že někdy to prostě nejde a musíme plnit naše povinnosti. Ale dělat to, co máme rádi, nevyžadovat za to uznání a být v tom klidně jen průměrný. To je dle mého smyslem našeho pobývání na tomto světě.
Jako příklad mohu uvést tento blog. Píšu málo, protože chci, aby byly články hodnotné. Často něco napíšu ze srdce, ale pak to nepublikuji, protože mi to zkrátka a dobře nepřijde dost dobré. V horším případě se ale nedohrabu ani k samotnému psaní, protože mám pocit, že všechno už bylo napsáno. Mám pocit, že moje myšlenky stejně nikoho nezajímají. Možná opravdu ne, ale dokud mě to naplňuje, tak bych to měla dělat, i kdybych jediným čtenářem byla já sama.
Čím dál tím víc si uvědomuji, že není třeba se za něčím hnát, protože nejvíc šťastná jsem, když dělám činnosti, ve kterých s nikým nesoupeřím. Činnosti, které nerozhodují o tom, jak moc úspěšná v životě budu. V momentě je to pro mě asi cvičení, jak posilování, tak jóga, a nebo třeba čtení knížky. A jaké činnosti naplňují vás?
Líbil se vám článek? Přihlašte si odběr =):