Představte si malou hnědovlasou holčičku, která má svou vlastní tajnou říši snů. Stále se směje, hlavu má plnou nápadů, nezatíženou limity světa. Tak trochu touží vlézt si celá do bubliny a poletovat vysoko nad krajinou. Tak trochu nekorektně upravuje slova, tak aby se rýmovala. Tak trochu nesmyslně kreslí automaty na cukrovou vatu, a že nikdo doopravdy nechápe, že je to automat na cukrovou vatu, ji nijak netíží.
Ale i hnědovlasé holčičky s vlastním světem jednoho dne vyrostou. Už vědí, že v bublinách se létat nedá a že život má svá pravidla. Jsou postupně tvarováni okolním světem k obrazu člověka s přesnými parametry. Dostanou strach, že nebudou takové, jak se žádá. Že nesplní podmínky smlouvy, kterou nikdy nepodepsaly.
Hliněné kuličky po kapsách
Ano, mluvím o sobě. Celou tuhle situaci si spojuji s jedno symbolickou událostí. Upřímně nevím, proč se mi tolik zaryla do paměti, je to hloupost, ale v mém životě to časem, který od té doby uplynul, získalo novou symboliku.
Když jsem začala chodit do školky, vzala jsem si s sebou jednou červenou hliněnou kuličku. Chvíli jsem si s ní hrála, jenže poté mi ji někdo ukradl a mě jako dítě to hrozně zasáhlo. Od té doby jsem školku nesnášela. Červená kulička se proto později pro mě stala symbolem radosti, nadšení, naplněnosti nebo zkrátka tím, kdo jsem já. Protože stejně jako kulička, i tohle všechno se dá poztrácet nebo ukrást.
V dalších letech jsem měla pocit, že tu kuličku ztrácím znova a znova. Že postupně rozpouštím kousky sebe ve strachu z toho, že se všem těm požadavkům nevyrovnám. Strach je jako kyselina, ve které se postupně rozkládáme, a když budeme vlastnímu rozkladu pouze přihlížet, nic po nás nakonec nezbude. Kyselina si hravě poradí i se všemi těmi ztracenými hliněnkami, které jsme měli po kapsách – na dosah, ale o kterých jsme si mysleli, že jsou ztracené.
Možná už se ani neusmíváme
Vím, že příliš žiji minulostí, ohlížím se na ta léta, kdy jsem sama sobě nedovolila být sama sebou. Nechci tvrdit, že to za to všechno může společnost. Společnost je jako příroda. Zůstává stejná, často krutá, to my musíme změnit náš postoj, abychom s ní dokázali žít. Nejsme v jejím područí, nemusíme se nechat ovládat její silou a ztratit tak sebe někde v davu cizích duší. Její zákony jsou ale nad námi a pokud z ní nechceme být vyřazeni, musíme se jimi řídit. Nárokům a standardům se těžko vyhneme, pokud chceme zažívat i ty krásné věci, co nám žití mezi lidmi nabízí.
Pojďme si teď všichni společně položit otázku, kým jsme byli, než nám svět řekl, kým být máme? Možná jsme se víc radovali ze života. Možná jsme měli svůj pomyslný seznam snů a těšili se, až je naplníme. Možná jsme chtěli změnit svět nebo zpívat, třeba i falešně, ale pořádně nahlas. Ale nakonec svět změnil nás, a tak nezpíváme. Netančíme. Možná se už ani neusmíváme.
Kým tedy máme podle „světa“ být?
Zůstat za všech okolností silní, nebrečet, a jen se smát
Nemusíme vždy všechno zvládnout s úsměvem. Jsme naučeni, že respekt si zaslouží jen ti, kteří se i v největším neštěstí dokážou smát. To ale není pravda, respekt si zaslouží každý člověk, který bojuje s nástrahami života a nevzdává se. Slzy k tomu patří a dostat je ze sebe ven je často velkou úlevou. Však ani slunce přece nesvítí neustále.
Skrývat naše chyby a stydět se za ně, protože nejsou normální
Zní to sice jako klišé, ale každý z nás má chyby. Když si vyčítáte zrovna vyčítáte ty své, podívejte se kriticky na lidi okolo vás, uvidíte, že ani ten s kým se srovnáváte, není dokonalý. Naučili jsme se, že naše chyby nás táhnout ke dnu, ale chyby jsou právě to, co nám ukazuje kudy máme stoupat vzhůru.
Přibližovat se co nejvíce jednomu dokonalému typu postavy
Naučili nás formovat svoje tělo (nejen tělo) do přesně předem předepsaných norem. Pokud z této dokonalosti někdo vybočuje nevyhne se hloupým poznámkám, posměchu nebo urážkám.
Nechávat si své slabosti pro sebe, protože sdělená slabost znamená ještě větší slabost
Nemluvit o svých pocitech, nesvěřovat se. Mylně si myslíme, že všechno musíme překonat sami. Naše slabosti se bojíme leckdy přiznat i sami sobě. Jdeme proti nim, snažíme se je trumfnout, ale ony tu jsou a čekají na naše přijmutí.
Nemilovat celým srdcem, bát se otevřít se druhým
Bojíme se lidem otevřít, bojíme se ukazovat navenek, že máme někoho rádi. Třeba proto, aby to nevypadalo, že jsme otravní. Bojíme se zklamání, nechceme jít ve vztazích do větší hloubky, kde bychom mohli najít i něco jiného než prchavou radost z krátkých známostí. Bojíme se, že s hloubkou přichází i tma.
Zapadat mezi ostatní za každou cenu
Život přece není tetris, ale i v něm můžeme najít poučení. Některé tvary v tetrisu mezi ostatní nezapadnou, ale nikdy kvůli tomu nemění svůj tvar. Náš strach z toho být jiný nás svazuje a nedovoluje nám nechat naše jedinečné já vyplout na povrch. Být jiný není ostuda, být jiný je přednost.
Mít spoustu přátel na úkor kvality přátelství
Chceme být oblíbení, chceme vidět, že nás lidi mají rádi a že dokážeme být zábavní. Zapomínáme ale na to, že někdy stačí mít jen pár přátel. Někdy stačí i jeden.
Být názorově vyhranění – vyber si oni nebo my
Je jen málo těch, kteří dokážou říct: „i když ho nemám rád, tohle se mu povedlo“. Svět nás naučil stát za každou cenu na své straně zákopu. Kdo změní názor je považován za pokrytce a kdo nevidí svět jen černobíle je nucen vybrat si jeden tým, za který bude kopat. Jste buď proti nebo pro, nic víc na výběr není.
Závěrem
Na konec bych ráda připomněla, že i když jsme produktem společnosti, jsme zároveň i to, co ji tvoří. Máme sílu měnit své okolí, a máme ještě větší sílu měnit sami sebe navzdory tomu, co nám okolní svět naservíruje. Proto posbírejme své hliněné kuličky, které nám strach před lety ukradl. Však vy víte, kde jsou. Vy přece víte, kým jste byli, než vám svět řekl, kým být máte.
A nezapomínejte, že máme na vybranou…
Líbil se vám článek? Přihlašte si odběr, nebo mě sledujte na sociálních sítích =):
Život není fér, ale je pouze na nás, zda se ho rozhodne žít a prožít nebo jen přetrpět a přežít.
Přesně tak <3
Moc krásně napsané 🙂