Pandemie je naší dřevěnou nohou aneb život nečeká, až se otevřou restaurace

Všichni si přejeme, aby už byl konec. Toužíme po dlouhých večerech s přáteli, po radostných návštěvách u rodiny a po té staré dobré podobě světa, ve kterém dotek neznamenal nebezpečí, nýbrž lásku. Konec ale ještě nepřichází a nám nezbývá než se s touto situací nějak popasovat. Jaké myšlenky nám pomohou vidět vše z trochu jiného úhlu?

V souvislosti s pandemií a duševním zdraví se často mluví o dopadech sociální izolace, konzumace nadměrného množství negativních zpráv či frustraci z nekonečného lockdownu. Psychické nepohodě plynoucí z těchto faktorů se chci věnovat v tomto článku i já.

Koronavirus však přináší mnohem tvrdší rány. Bere lidem životy a opatření s ním spjatá dostávají lidi do finanční tísně. Chápu, že v takových životních situacích již nejde jen o jakousi nepohodu a frustraci ze sociální izolace, jde o mnohem víc. Nikdy bych si tak nepřála dopady koronaviru v tomto směru jakkoliv zlehčovat a doufám, že to tak ani nevyzní.

Muž s dřevěnou nohou

“Muž s dřevěnou nohou bezpochyby trpí. Očekává, že bude trpět po zbytek svého života, což je velmi nepříjemné. Brzy však dojde k poznání, že si může navzdory této nepříjemnosti užívat všechna běžná potěšení plynoucí ze samoty i společnosti. Už dál nepláče, už dál neběduje, už dál netruchlí nad svým osudem.”

Adam Smith

Pandemie je naší dřevěnou nohou. Na začátku jsme nevěřili, že můžeme žít v izolaci, byť jen několik dní. Nyní je to už rok, co se naše životy změnily k nepoznání. Ptám se sama sebe, jestli již není čas přestat nad tím truchlit.

Na první pohled to vypadá, že jsou nám odepřeny všechny radosti, že nemůžeme dělat vůbec nic. Ale to není pravda. Můžeme stále chodit do přírody, číst knihy, povídat si s nejbližší rodinou, zavolat si s kamarádkou, udělat si online kurz, jít si zaběhat nebo si doma zacvičit.

Možná vás teď napadá, že tohle děláme už rok, že vidět s kamarády jen přes video stojí za nic a nikdy to nenahradí reálný kontakt. Na to odpovím jen to, že dřevěná noha také nikdy nenahradí vlastní, ale umožňuje člověku docela obstojně chodit.

Možná už bychom neměli dál plakat nad tím, o co všechno přicházíme a truchlit nad svým osudem. Možná když je všechno zavřené, můžeme otevřít své srdce i knížku a prostě na moment nechtít nic víc.

Přijetí jako cesta ke klidné mysli

Tak dlouho, dokud klademe odpor, neexistuje místo pro přijetí. A tak dlouho, dokud nedokážeme věci přijmout, neexistuje způsob, jak mít klidnou mysl.

Andy Puddicombe

Můžeme se každý den trápit tím, jakou smůlu máme, že žijeme v největší pandemii za posledních x let. Můžeme plakat nad tím, o co všechno přicházíme. Faktem ale je, že momentální okolnosti nemůžeme změnit ani srdcervoucím nářkem.

Dokud budeme klást odpor a trápit se současnou podobou světa, nemáme šanci dosáhnout psychické vyrovnanosti. Musíme přijmout, co se děje. Můžeme kritizovat postupy vlády a našich spoluobčanů, není však jiná cesta než přijmout, že se náš život změnil.

Během pandemie jsem si uvědomila, že největším nepřítelem je naše vlastní sebelítost. Na jaře jsem ji propadala často, protože jsem byla odtržená od života, který jsem s přechodem na vysokou školu začala žít. Pak jsem si ale uvědomila, že moje truchlení nemá žádnou šanci cokoliv změnit a že naopak vše jen zhoršuje.

Život se nezastavil, život plyne dál

„Život je stále plynoucí proces, v jehož průběhu se vždy objeví nějaké nepříjemné věci – mohou zanechat jizvu, ale život přece plyne, a pokud se zastaví, zvětrá stejně jako voda. Jdi statečně kupředu, můj příteli, protože každá zkušenost je lekcí.“

Bruce Lee

Nikdo z nás neví, kdy všechna opatření skončí. Máme pocit, že se náš život zastavil. V záplavě všech restrikcí a rostoucích čísel ale zapomínáme, že čas běží dál.

Říkáme, že postrádáme náš život, ale náš život nám mezitím uniká mezi prsty. Protože život je to, co se děje teď. Život nečeká, až skončí pandemie. Život nečeká, až se otevřou restaurace a obchody. Život nečeká, až bude snadné a bezpečné vyrazit do zahraničí. A ani my na to nesmíme čekat.

Stavíme se k této situaci tak, že nám nezbývá než přežívat. Často nám říkají, ať ještě chvíli vydržíme, že bude všechno zase mnohem lepší. My ale nemůžeme čekat, až bude otevřená škola nebo až se budeme moc vidět s přáteli. Náš život se teď sice odehrává na pozadí pandemie, čas ale běží dál a my z něj musíme vytěžit co nejvíce radosti.

Naděje umírá poslední

„Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu.“

Václav Havel

Když jsem nedávno poslouchala rozhovor s panem psychiatrem Höschlem, zaujal mě jeden divácký dotaz. Divák se ptal, jak má psychicky zvládat tuto situaci, když se již náš normální život nikdy nevrátí zpět.

Naše víra, že se zase brzy beze strachu obejmeme, je klíčová. Neztrácejme naději. I když budeme klesat na mysli, stále před sebou musíme vidět ten bod v budoucnu, kdy tohle všechno zápolení přejde v minulost. Neupínejme se k tomuto bodu, ale věřme v něj.

To, že je konec v nedohlednu, neznamená, že neexistuje. Přijde chvíle, kdy se zase budeme moci vidět se svými blízkými beze strachu a kdy se nebudeme obávat o jejich ani o naše zdraví. Covid skončí, tak jako skončily všechny dřívější pandemie. A my už nebudeme muset skrývat úsměv pod rouškou.

Psychologická pomoc – telefonní linky

Linka psychologické pomoci během pandemie – 1221 (Po-pá – 8:00 až 19:00, So-Ne – 9:00 – 16:30

Linka bezpečí – 116 111 (Děti a mládež do 26 let, ZDARMA, nonstop)

Linka bezpečí – 116 123 (Krizová linka pro dospělé, ZDARMA, nonstop)

Více telefonních linek (pro důchodce, domácí násilí, pozůstalí) na webu Ministerstva zdravotnictví.

Další užitečné odkazy

• Koronavirus Psychopomoc
• Nevypusť duši
• WHO o duševním zdraví (anglicky)
• Psychologickou pomoc také může nabízet vaše škola či město