Taky jste si všimli toho, jak je naše společnost na jedné straně posedlá ideou štěstí, zatímco na straně druhé dochází k nárůstu duševních onemocnění? Všimli jste si kolik návodů na šťastný život už bylo vymyšleno a sepsáno? Všimli jste si, že štěstí je nyní považováno za nezávislé na životních okolnostech?
Britská spisovatelka Ruth Whippman si toho všimla a v knize The Pursuit of Happiness popisuje, jak naše neustálá slepá honba za štěstím je paradoxně právě tím, co nás od šťastného a vyrovnaného života oddaluje.
Knížka bohužel nebyla přeložena do češtiny, proto bych vám ráda v tomto článku popsala alespoň pár hlavních myšlenek.
Nejsi šťastný? Je to tvoje chyba!
Současná vlna osobního rozvoje a pozitivního psychologie přenáší veškerou zodpovědnost na jedince. Myšlenka, že každý člověk si může vytvořit život podle svých představ, je velmi povznášející a nese s sebou naději.
Nevysloveným důsledkem tohoto pojetí člověka jako tvůrce vlastního života je ale pocit viny a vlastního selhání. Nežiješ život podle svých představ? Můžeš si za to sám!
Dříve lidé žili složité životy včetně všech omylů, zklamání, nesplněných tužeb a trápení. To se nezměnilo, dnes však k tomu všemu navíc pociťujeme vinu a frustraci, že si za náš zpackaný život můžeme vlastně sami. Žijeme s pocitem vlastního selhání, protože nedokážeme být šťastní, i když je to tolik jednoduché.
Ale co okolnosti?
Rádoby osvícení řečníci posledních let s radostí vykřikují, že štěstí je jen naše rozhodnutí. Své proslovy obvykle ukončí tím, že náš pocit štěstí nezávisí na okolnostech a genetice, a tudíž si ho stačí jen zvolit. Odměnou je jim bouřlivý potlesk a miliony na účtech. Každý totiž rád slyší, jak moc je štěstí na dosah, protože když máme věci pod kontrolou, hned se cítíme klidnější.
Co si to ale nalháváme? Ano, náš přístup k životním okolnostem bezpochyby hraje svou roli. Jak ale můžeme tvrdit, že to, co se v našem životě děje, nemá vliv na náš pocit štěstí? Vždyť stejně jako k životu patří radost, nadšení, klid a láska, tak je i plný bolesti, trápení a odchodů těch, které milujeme. O tom to celé je, nebo ne?
Miluj sebe a budeš šťastný
Všechny návody na štěstí jsou příliš zjednodušené a neodráží v sobě komplexnost a variabilitu života jako takového. Mít se rád je nepochybně zásadní pro spokojený život, troufnu si ale připustit, že ještě důležitější je milovat druhé a být jimi milován.
Žijeme ve světě, ve kterém kvete individualismus. Jsme jako květiny na louce, které hledí jen na sebe a neuvědomují si, že navzájem tvoří jednu nádhernou rozkvetlou louku. Hledání cest ke svému nitru je důležitou součástí života, jen nesmíme zapomínat na to, že žijeme ve společnosti.
Dle výzkumů se vztahy s druhými lidmi ukázaly být tím nejspolehlivější ukazatelem toho, proč je jeden člověk šťastnější než druhý. Míra štěstí se dokonce liší více podle kvality vztahů, které dotyčný má, než podle výše příjmu či dosažené slávy.
Čtěte také:
Seberozvoj? Přestaňme věřit, že je to jednoduché.
Štěstí na prvním místě
V souvislosti s tím, jaký vliv má na nás snaha být neustále šťastný popisuje Whippman ve své knize návštěvu Downtown projektu. Jedná se o část Las Vegas, kterou si koupil trochu šílený podnikatel firmy Zappos, jejíž filozofií je budování šťastné komunity zaměstnanců a vymazání rozdílů mezi sférou práce a volného času.
Downtown projekt vznikl jako říše štěstí a neutichající zábavy pro začínající podnikatele, které pro práci v této části města opustili své rodiny a komunity. V celém Downtownu je kladen obrovský tlak na neustálé trávení času s kolegy a bezmezný pocit štěstí. Je to jako “jedna velká party, kde práce a hra je jedno a to samé.“
Tento sociální experiment však vedl k (ne)očekávaným důsledkům. Během 16 měsíců zde došlo ke třem sebevraždám, což je vzhledem k malému počtu lidí, kteří v Downtownu žijí, statisticky velmi významné číslo.
“Je jednoduché vidět, jak ve společnosti, ve které je štěstí cílem úspěchu, může být těžké pro kohokoliv s duševními problémy si své potíže přiznat a svěřit se druhým lidem.”
Ruth Whippman
Terapeutka Kimberly Knoll, jejíž klienti byli i někteří lidé z Downtownu, trefně napsala: “Přesvědčení, že máme úplnou kontrolu nad svými emocemi a že pokud se necítíme šťastní, je to naše chyba, může zapříčinit pocit zahanbení a v důsledku toho vznik úzkostí.”
Negativní emoce jako přirozená součást bytí
Z výše popsaného příběhu plyne poučení, jak nebezpečná je pro naši psychiku neustálá honba za štěstím. Ve společnosti, která si cení štěstí tak moc, že jiné emoce potlačuje, může docházet ke vzniku úzkostí a výskytu sebevražd. Nežijeme sice v Downtown projektu, přesto i v naší společnosti stavíme štěstí příliš vysoko na žebříček hodnot.
Přirozeně, každý z nás chce být šťastný a prožívat radostné okamžiky co nejčastěji. Lidská bytost je ale komplexní tvor a nejsme naprogramováni na to cítit se šťastni neustále.
Začali jsme vnímat negativní emoce jako čisté zlo, jako něco, čeho je potřeba se zbavit. Ony jsou ale naší součástí a neexistuje rozumný důvod vyčítat si je, zůstávají-li v rozumné míře. Negativní emoce nám ukazují směr, stejně jako ty pozitivní. Cítit se smutně není selháním jedince, ale naprosto normálním stavem bytí, který lidé zažívají již od věku věků.
Prostor k přemýšlení
Jsem ráda, že jsem vám v tomto článku mohla představit odlišný pohled na prožívání štěstí. Nejsou to dogmata, která je potřeba následovat. Jsou to podněty k přemýšlení, proti kterým může být jistě mnoho namítáno.
Pokud i nadále budeme trvat na tom, že štěstí je pouze naše rozhodnutí zcela nezávislé na okolnostech, možná bychom se měli zamyslet nad naší vlastní definicí štěstí. Protože být šťastný by nemělo znamenat vypnout všechny negativní emoce. Naše touha po tom být šťastný by nám neměla přinášet pocity studu, vlastní nedostatečnosti ani úzkostí.
Tohle je skutečně článek k zamyšlení! 🙂 Děkuji za něj. Je to neskutečně paradoxní, ale něco pravdy na tom určitě je. Když se snažíme něčeho docílit a stále to nejde, uvrhuje nás to do smutku. Když se snažíme docílit štěstí a pořád máme pocit, že to nejde, uvrhne nás to do smutku.