Zdravé vztahy jsou v našem životě něco jako slunce. Chvíli se bez něj obejdeme, ale možná by život bez slunečních paprsků postrádal úplně smysl. Udržovat vztahy je ale obtížnější než nastavit tvář slunci. Hodně lidí se proto bojí do vztahů vstupovat, protože přes všechno to hezké, co nám mohou dát, se můžeme i bolestně spálit. Naše otevřenost chtě nechtě kráčí ruku v ruce se zranitelností. A čím bližší vztah máme, tím více bolí o dotyčného přijít. Nezáleží ale na tom, jak moc šťastní se ve vztahu cítíme, nesmíme zapomínat na sebe.
My rovná se já a ty
Zřejmě se všichni shodneme na tom, že základními pilíři fungujícího vztahu je především komunikace, důvěra, tvorba kompromisů a vzájemný respekt. V tomto článku bych se ale chtěla zaměřit na jednu věc, která se z mého pozorování jeví také velmi podstatnou pro udržování netoxického vztahu.
Vztah je sice pouto dvou lidí a každý, kdo do něj vstoupí se musí naučit žít ve dvojici a o vztah společnými silami pečovat, i když to občas znamená obětování svých vlastních zájmů. Vztah ale není tůně, v které se mají utopit obě osoby, které do ní vstoupí. Být ve vztahu neznamená ztratit sebe, obětovat svoje já pro vztah, a to ani tehdy, kdy přetéká láskou. Nesmíme zapomenout, že pod hezkým slůvkem my, které k životu tolik potřebujeme, se stále ukrývá já a ty – dvě osobnosti, z nichž každá má svůj vlastní život.
Pod hezkým slůvkem my se stále ukrývá já a ty – dvě osobnosti, z nichž každá má svůj vlastní život.
Má být vztah prioritou?
To, zda má být vztah prioritou či nikoliv, je složitá otázka. Celé je to o tom najít rovnováhu. Musíme přijít na to, kdy máme postavit na první místo vztah či partnera a kdy sami sebe. O tom je umění kompromisů, nastavení si vlastních hranic, za které už nejdeme. Kde budou tyto hranice stát je na nás, a ani jeden z extrémů není správnou cestou. Vztah, ve kterém jeden neustále ustupuje a druhý neustupuje nikdy, není kvalitním vztahem.
Vztah by měl samozřejmě stát vysoko na žebříčku priorit, i proto že je tím nejcennějším, co můžeme v životě získat. Tou nejvyšší prioritou musíme ale vždy zůstat my sami. Možná to zní sobecky, ale je to tak. Bez zdravého sebe-vztahu není zdravý vztah. Neznamená to nikdy neustoupit, nevyjít vstříc, znamená to vědět, kde máme hranice a co si od své polovičky již nenecháme líbit.
Podřizovat vše ve svém životě partnerovi, by se nám mohlo vymstít. Vztah může kdykoliv skončit a my si uvědomíme, že jsme v zápalu budování vztahu, zapomněli rozvíjet sami sebe. Uvědomíme si, že jsme existovali jen uvnitř vztahu a nikoliv jako samostatná osobnost. A poté bude ještě těžší postavit se na vlastní nohy.
(Ne)dělat věci spolu
Znám jeden pár, který chodí na stejnou školu a má i společné bydlení. Zní to možná jako idylka, ale začínají mít problémy kvůli tomu, že jsou stále spolu. Mít společné zájmy je samozřejmě důležité, ale ne o moc víc, než mít také rozdílné zájmy. Nedělat některé činnosti spolu a poté se o nich vyprávět a zase si vyslechnout zážitky své polovičky s nepředstíraným zájmem, může být z mé zkušenosti velmi prospěšné. Jak často se takovým samostatným činnostem věnovat záleží už na individuálních potřebách. Někdo potřebuje ve vztahu více svobody, někdo méně, ale jsem přesvědčená, že v dlouhodobějším horizontu potřebuje každý nějakou.
Mít společné zájmy je samozřejmě důležité, ale ne o moc víc, než mít také rozdílné zájmy.
Myslím si, že být stále spolu může být pro vztah nebezpečné, i když to zpočátku zní jako sen. Mám nyní více než dvouletou zkušenost se vztahem na dálku, a tak je tento problém vlastně předem vyřešený, což je jeden z mála plusů takového typu vztahu. Možn i proto jsme stále spolu, zatímco spousta vztahů našich přátel se již rozpadla. Proto, až budeme konečně moct být spolu každý den, nechci zapomenout, jak je důležité se vídat i s jinými lidmi, mít vlastní zájmy a aktivity, rozvíjet mou osobnost a jít po vlastní cestě.
Mít jako prioritu sebe ale není jen záležitost partnerských vztahů. Stejně tak to platí i pro vztahy rodinné nebo kamarádské. Druzí z nás často mohou vysávat energii nebo k nám nebýt úplně ohleduplní a to i tehdy, když jsou pro nás blízkými lidmi. Říct ne je někdy nezbytné.
Vztah na celý život
Nechci, aby “buď pro sebe prioritou” vyznívalo nějak sobecky nebo egocentricky. Pomáhat druhým, když jsou v nouzi je ctností, dokud se z té naší pomoci neocitneme v nouzi my sami. Kompromisy jsou ve vztazích nezbytné a zcela běžné. Někdy obětujeme svůj zájem pro radost druhých, ale sami musíme vědět, kdy je už je naše obětování se za hranou.
Nezapomínejme na sebe, na svou vlastní cestu životem, na naše já v my. Pečujme o sebe a buďme pro sebe prioritou, protože vztah se sebou samým je ten jediný vztah, ve kterém budeme celý náš život. Od narození do smrti. A nic s tím neuděláme.
Souhlasíte? Podělte se o svůj názor nebo zkušenost v komentářích ↓↓
