Dnešní článek je trochu odlišný od všech ostatních. Chtěla bych vám vyprávět můj příběh o diagnostice autoimunitního onemocnění štítné žlázy, který má nakonec překvapivý závěr nesoucí s sebou poučení, že je někdy všechno jinak, než si my i naše okolí myslíme.
Můj příběh není jen o mých pocitech, má mnohem širší záběr. Je o tom, jak se i lékaři mohou mýlit a jak se vyplatí nevěřit tomu, když nám někdo říká, že se nikdy neuzdravíme.
Můj příběh – diagnostika
Celý život jsem byla zdravým člověkem bez těžších zdravotních potíží, není tedy divu, že mě vystrašilo, když mi bylo v létě zcela náhodně diagnostikováno autoimunitní onemocnění štítné žlázy – hypothyreóza. Hodnoty naměřené z krevního testu mi vyšly až 4x zvýšené oproti normálu, žádné příznaky jsem však neměla.
Lékařka mi po telefonu předepsala léky, které jsem ale odmítla brát až do vyšetření na endokrinologii, odvětví medicíny zabývající se diagnózou a léčbou hormonálních poruch. Chtěla jsem si být prostě jistá, že je léčba opravdu nasazená správně.
Říjnová návštěva na endokrinologie nebyla zrovna příjemným zážitkem. Endokrinoložka mi docela necitlivě vyjmenovala, co všechno mi toto “neviditelné onemocnění” v těle způsobuje, když léky neberu. Věřte mi, neposlouchalo se vůbec dobře, znělo to jako cesta k rozpadu celého těla.
Poté mi také bylo řečeno, že mi nefunguje štítná žláza a už nikdy fungovat nebude. Odcházela jsem se slzami v očích, ale přesto s odhodláním, že celý život brát léky rozhodně nechci.
Tímto zdravotním problémem sice trpí miliony lidí a nejedná se o nic života ohrožujícího, přesto mě to zasáhlo a chvíli trvalo, než jsem se vyrovnala s tím, že se můj vlastní imunitní systém obrátil proti mně, proti mé štítné žláze.
“To se takhle rychle nemění”
Začala jsem tedy léky brát, po několika dnech se však objevila nečekaná alergická reakce, zrudnutí a pálení obličeje. Stav poté do půl hodiny odezněl díky léku na alergii, přesto to byl docela šok, protože jsem neměla tušení, co se se mnou děje. Nikdy předtím jsem nic podobného nezažila, přestala jsem proto léky brát a problém jsem začala řešit s praktickou lékařkou.
Poprosila jsem ji, zda bych si předtím, než přejdu na jiné léky, mohla zopakovat krevní test, aby se zjistilo, zda výsledky v létě nebyly ovlivněny například antibiotiky, které jsem (nakonec úplně zbytečně) brala kvůli podezření na boreliózu. Doktorka to ale rázně odmítla se slovy “to se takhle rychle nemění” a bude bohatě stačit test za tři měsíce.
To samé jsem sdělila i endokrinoložce. Odpověď byla ale stejně odmítavá, není se prý čeho bát, stačí jen po pár dnech nasadit novou léčbu. S tím jsem se ale nesmířila a teď už vím, že jsem udělala správně.
Výsledek
Protože jsem já i moji rodiče na opakování testů trvali, přešla jsem k novému praktickému lékaři, který mi nakonec bez problému a ochotně nechal nové testy udělat. Původně jsem si myslela, že to bude všude stejné, ihned byl ale znát rozdíl v přístupu nového lékaře. Nebojte se proto změnit doktora, když vám nevyhovuje, není na tom nic špatného.
Tento článek píšu v den, kdy jsem se dozvěděla výsledky. Ty překvapivě ukázaly, že moje štítná žláza je úplně zdravá a všechny hodnoty zpátky v normě. To znamená, že nemusím brát vůbec žádné léky. Čekala jsem, že testy vyjdou příznivěji než v létě, ale to, že budou zpět v normě, bylo pouze nevysloveným přáním, v jehož naplnění jsem ani nedoufala.
Nutno zmínit, že těch pár dní, kdy jsem lék brala, nemohlo mít podle lékaře vliv na to, aby se testy tak rychle vrátily do normy.
Po celou dobu jsem byla na pochybách, zda se rozhoduju správně, zda se jen nesnažím zasahovat do práce doktorů, kteří vědí, co dělají. Myslela jsem si, že jsem naivní, když se domnívám, že by se to za tři měsíce opravdu mohlo změnit.
A tímto skončilo celé to období stresu, zmatku, nejistoty a lítání po doktorech, které však pro mě bylo cennou lekcí.
Je to jen naše tělo
Díky své zkušenosti jsem si uvědomila, že se člověk za sebe musí umět postavit ve všech životních oblastech, a to i v oblasti zdraví. Protože tělo, srdce, které nám bije v hrudi, i malá štítná žláza ve tvaru motýla, to vše je pouze naše. Je to NAŠE součást.
Doktoři nám pomáhají, když máme potíže, náš hlas by však měl být vždy vyslyšen, protože jsme to my, kteří žijeme s následky zdravotních potíží. Jsme to my, kdo nejlépe rozumíme svému tělu.
Respektuji lékaře za to, že denně zachraňují tisíce lidských životů. Respektuji je i za to, jak složité studium a praxi si zvolili, aby mohli pomáhat lidem. Přesto bychom nikdy neměli poslouchat, když nám kdokoliv z nich říká, že nám něco už nikdy nebude fungovat nebo že se už nikdy neuzdravíme.
Naše poznání je omezené
Domníváme se, že lékaři vědí o našem těle vše, nebo minimálně mnohem více než my sami. Musíme si ale uvědomit, že naše poznání o fungování těla je stále omezené. Některé nemoci považujeme za nevyléčitelné, přesto se z nich někteří lidé vyléčili. Moje štítná žláza neměla dle krevních testů již nikdy fungovat, teď se však ukázalo, že to není pravda.
Myslím si, že my všichni, včetně lékařů, bychom měli být pokornější ke světu okolo i uvnitř nás. Pasujeme se do vševědoucího tvora, který rozumí tomu, jak svět funguje. Ve skutečnosti toho ale mnoho nevíme a velmi snadno se můžeme mýlit.
Přála bych si, aby můj příběh dodal odvahu těm, kteří se nachází v podobné situaci, ale i těm, kteří určitým onemocněním doopravdy trpí. Nezapomínejte, prosím, na to, že vaše tělo nepatří nikomu jinému než vám a že nikdo, ani sebelepší lékař, nemusí mít pravdu o nevyléčitelnosti vašeho onemocnění, pokud tomu vy sami neuvěříte.
Nevyléčitelné nemoci
Na závěr bych chtěla mé vyprávění podpořit citátem z knížky Umění být zdráv od funkčního lékaře Jana Vojáčka. Funkční medicína se zajímá o člověka komplexně a řeší příčinu každé nemoci, nikoliv pouze její příznaky. Pan Vojáček věří, že neexistují nevyléčitelné nemoci, což potvrzují stále noví a noví pacienti.
“Nezajímá mě jak se vaše nemoc nazývá. Zajímá mě proces, který se ve vás děje, fyziologická reakce na to, jak jste žili dosud a jak žijete dnes, protože fyziologie neustále reaguje na naše vnější a vnitřní prostředí…Všechny tkáně v těle se obnovují, takže nevyléčitelná nemoc nějakého orgánu nedává smysl.”
Jan Vojáček
Nemusíte to hned přijmout jako jedinou pravdu, někdy je jen potřeba být otevření jiným cestám a jiným pohledům, než těm, kterým věříme celý život.
Je to tak. 🙂 Ono tělo si řekne, co potřebuje. A my ho musíme umět poslouchat
tak si predstavte, ze ja uverila a brala hormony vice nez 20 let. byla jsem jeste dite, kdyz mi dali nalepku autoimunitniho onemocneni, a tak bylo tezke se probudit a neuposlechnout. strach ve mne vyrostl za tu dobu velky, a tak se mi davka ruzne navysovala a navysovala. bylo plno signalu, ze neco neni tak, jak mi rikaji…citila jsem se uvnitr tela naprosto zdrava.vzdycky. jen v hlave jsem si nedovedla predstavit podlehnout tomu zdravi. ale dokazala jsem to a podlehla:). ze dne na den vysadila leky,ktere mam brat dozivotne i presto, ze se citim vlastne skvele. je to skoro 2 mesice, co jsem sama vysadila leky, protoze jsem si rekla dost, jsem prece zdrava, vim to, uz si nechci dal zanaset telo blbinama. ted chci telo konecne lecit, ale po svem. jen tou nejlepsi peci, co mu muzu dat a nechat konecne naplno promlouvat k sobe svoji intuici. p.s. je mi porad stejne fajn, vlastne jeste lepe.