Naše pocity jsou jako zamotané klubko provázků. Často nevíme, jak je máme rozluštit, rozplést. Cítíme se v nich ztraceni, ačkoliv vychází z našeho nitra. Ztrácíme se v nich znovu a znovu, vyčítáme si je, snažíme se je porazit a zahnat do kouta. Ale oni tu stále jsou a budou, celý život budou stát po našem boku a my se musíme naučit, jak s nimi pracovat a jak je chápat.
Tento článek je vlastně takovou drobnou rozpravou o pocitech. O tom, jak je vnímám já a co mi přijde dobré mít stále na paměti. Zkusím na ně pohlédnout ze všech úhlů a zamyslet se nad tím, kdy jsou našimi přáteli a kdy nám naopak škodí.
Co bychom měli kdy cítit?
Pocity nemají pravidla ani zákony. Nikdo nám nemůže přikázat, jak se máme cítit v jaké situaci. Možná dokážeme odhadnout, jaký pocit v nás daná událost vyvolá, ale často nemůžeme vědět v jaké intenzitě se projeví. Je dokonce možné mít ambivalentní emoce, kdy cítíme třeba radost i smutek najednou. To nás vždy překvapí.
Zkrátka emoce nejsou černobílé. Pláč ani smích není černobílý. Stává se, že z něčeho máme mít radost, ve skutečnosti nás to ale mrzí, nebo jsme kvůli tomu naštvaní. Nemůžeme odhadnout, jak se budeme cítit, protože do hry mohou vstoupit jiné faktory, jiné skutečnosti, které způsobí, že nám místo úsměvu potečou po tvářích slzy.
Proto nelze sepsat pomyslný seznam, kdy máme, co cítit. Byl by k ničemu. Každý z nás je jedinečná bytost, proto i naše cítění je unikátní. Je nesmysl srovnávat se s ostatními po pocitové stránce. Zobecňovat city znamená nevnímat rozdíly mezi lidmi. Rozdíly v tom, čím si kdo prošel, jak žije nyní a co chce od budoucnosti. Proto cokoliv teď cítíš je v pořádku. Cokoliv, co kdokoliv teď cítí, je v pořádku.
Nestydět se za ně a nechat je vyplout
Přesto, že emočně zareagujeme nečekaně, nebo ne tak, jak bychom chtěli, není důvod se za svoje pocity stydět, nebo se snažit je ignorovat. Všichni bychom, přirozeně, chtěli být šťastní. Proto si někdy vyčítáme, že je nám smutno. Namlouváme si, že teď přece nemáme brečet, že teď je čas se cítit šťastně. Ale to je chyba. Nikdy si nesmíme vyčítat to, jak se cítíme. Nesmíme se stydět za to, že se nás dotkne něco, co by nemělo, nebo co ostatní přešli s klidnou hlavou.
To, že se za své pocity stydíme, může být právě i důvod proč se bráníme je někomu sdělit, nebo je jakkoliv dostat ze sebe ven. Někdy si je nechceme přiznat ani sami sobě. Bojíme se, že když je necháme vyplout na povrch, tak nás přerostou. Bojíme se, že budeme ostatním nebo sobě připadat slabí a trapní. Většinou je to ale naopak, sdělené a vyplavené pocity se stávají méně intenzivní. Svěřit se někomu, komu věříme, nebo je nechat vyjít ven v podobě pláče nebo jakéhokoliv jiného projevu, opravdu pomáhá.
Mezi pocity není hierarchie
Ačkoliv jsme všichni mnohem radši, když jsme veselí a radujeme se ze života, faktem je, že zde není žádné lepší – horší mezi jednotlivými pocity. Mezi všechny můžeme dát rovnítko, protože radost není víc než smutek a smutek není víc než vztek. Nemůžeme je porovnávat, stejně tak jako bychom se neměli porovnávat mezi sebou.
Nemyslím to tak, že utápět se v depresivních myšlenkách je pro naše zdraví stejně dobré jako smích a radost. Chci jen ukázat, že cítit se v momentě určitým způsobem, neznamená, že se chováme hůř nebo lépe, než kdybychom se cítili jinak.
Z pozitivního myšlení se stala modla všech lidí, kteří chtějí žít lepší životy. Ale asi nebudu sama, když se přiznám, že mi myslet pozitivně často dělá problém. Někdo to má v sobě a přirozeně dokáže věci vidět v lepším světle. My, co takovou schopnost nemáme, se to musíme učit. Ale ani pozitivní lidé se necítí stále v psychické pohodě, proto je normální cítit se smutný, stejně jako je normální cítit se veselý, nic zde nestojí nad druhým.
Jsou pocity přátelé nebo nepřátelé?
Pocity nám mohou být přáteli a zpříjemnit nám život. Pocity jako láska, nadšení, radost, vděčnost, dojmutí se nebo i milé překvapení. To všechno je to, co nám dělá život krásnějším a plnějším. Pocity, ale nejsou vždy příjemné. Smutek, zlost, vztek, zklamání, nechuť nebo nenávist. Neprožíváme je rádi, ale musíme si uvědomit, že i tyto pocity k nám patří. Jsou také našimi přáteli. Patří k sobě jako noc a den, jako jing a jang. Nemůžeme s nimi pracovat tím způsobem, že budeme negativní pocity brát jako naše nepřátelé, jako něco špatného.
Některé z pocitů nám ale přesto dokážou být nepřítelem. Rozdíl se nachází v jejich intenzitě a v tom jak často se objevují a z jakého důvodu. Pocity úzkosti, deprese nebo neopodstatněného strachu nám dokážou velmi uškodit. Přicházejí bez jasného důvodu a ukrajují si náš život kousek po kousku. Berou nám naši svobodu. Berou nám moc nad naším tělem, myslí i chováním. Jsme v jejich područí a to není nic příjemného. Tyto pocity nám nejen nemohou nic dát, ale mohou nám také mnoho sebrat, proto bychom se měli snažit se jich zbavit.
To ale neznamená, že cítit úzkost není v pořádku. Je naprosto ok se tak cítit a cítí se tak miliony lidí. Je to jen pocit, nejste to vy, nejste kvůli němu horším nebo slabším člověkem.
Přijmout a nechat odejít
Jak jsem již psala, pocity nejsou (bohužel – bohudík) černobílé. Proto často nevíme, zda je překonat nebo poslouchat, zda je přijmout nebo proti nim bojovat. Odpověď je ale jednoduchá. Všechny pocity musíme přijmout, stejně jako bychom měli odpustit všem našim nepřátelům. Jiná kapitola nastává v případě, že nám v životě dělají neplechu. Pokud nám někdo v životě škodí, nechceme aby byl s námi každý den. Proto takové lidi i takové pocity musíme nechat odejít.
SHRNUTÍ
Pokusím se z výše napsaného vyvodit nějaký závěr a vypíchnout ty nejdůležitější body.
- Nejsou zde žádná pravidla pro to, kdy máme co cítit. Všechno, co nyní cítíme je v pořádku.
- Pokud ze sebe pocity dostaneme ven, projevíme je, nebo se s nimi svěříme, uleví se nám.
- Všechny pocity, které prožíváme musíme přijmout. Nevyčítat si je a nestydět se za ně.
- Příjemné i nepříjemné pocity jsou našimi přáteli. Přestávají jimi ale být pokud nám v životě dlouhodobě škodí. Takových pocitů se musíme zbavit.
Pro více podobných článků přihlašte odběr 😊
(je potřeba poté odkliknout souhlas v mailu)
