Člověk jako jedinec má značně omezené šance na přežití, přesto se napříč společností klade velký důraz na individualismus. A to dokonce i tehdy, kdy globalizace a technologický pokrok svět mnohem více propojily a prohloubily vzájemnou závislost, jak na úrovni jedince, tak na úrovni státu. S lidmi, na kterých jsme závislí, možná máme pramálo společného, přesto si ale navzájem ovlivňujeme každodenní život. Koronavirus tuto propojenost ještě více zdůraznil.
Už je tomu nějaký čas, co se začaly objevovat apely na sebelásku a na seberozvoj. Každý hlásá, že sebeláska je základním kamenem spokojeného života, že aniž bychom milovali sebe nemůžeme milovat ostatní. Nepochybně na tom něco je. Člověk bez zdravého sebevědomí to má na světě rozhodně těžší. Ale ptám se, zda nezapomínáme na to, že nežijeme sami, ale především v komunitě? Přijde mi, že přehlížíme fakt, že to hlavní, co tvoří naše životy, jsou vztahy.
Tlak na individualitu
Tlak na to, abychom si vytvořili svou vlastní jedinečnou identitu a dosahovali svých vlastních cílů, je všudypřítomný. Žádá se po nás, abychom se neustále rozvíjeli a byli pořád neskonale šťastní. Od toho se odvíjí i naše přesvědčení, že všechno musíme zvládnout sami. Každý přece hrajeme sám za sebe. Obtížné situace se ale objevují neustále a často na ně prostě sami nestačíme.
Proč je pro nás tak těžké si přiznat, že lidi v životě potřebujeme? Proč si stále musíme hrát na to, jak jsme silní, jak jsme samostatní, jak všechno zvládneme. Nemusíme všechno zvládnout sami. I mladá jabloň potřebuje dřevěnou podpěru, i slunečnice se potřebuje obrátit ke slunci. Podobně i my se potřebujeme občas o někoho opřít, abychom se stali silnými, nebo se obrátit za někým, kdo nám život prozáří svým vnitřním světlem.
Spojit se a vyhrát
Současná situace mění spoustu věcí. Nikdo ji nečekal, nikdo ji nepředpovídal. Miliardám lidem se život paralyzoval, zastavil. Koronavirus některým sebral plány, jiným život. Každým dnem na nás dopadají počty těch, kteří nemoci podlehli. Celý svět se potýká s koronavirem a jediná cesta, jak tenhle boj vyhrát, je spojit se. Neexistuje individuální cesta, jak koronavirus porazit. Najednou se více než kdy dříve ukazuje, že na společné odpovědnosti závisí doslova naše životy. Jedině jako společnost dokážeme čelit globálním problémům, ne jako jednotlivci.
Jsme propojeni a naše činy mají dalekosáhlý dopad. Můžete porušit opatření a vaší vinou přijde někdo o život. Ale teď není prostor pro hledání viníka. Nemůže za to vláda, nemůže za to Babiš, ani lyžaři z Itálie. Jsme v tom jako lidstvo společně a je naší povinností udělat všechno proto, aby byly dopady co nejmenší.
Koronavirus není mor, nejde o život všem, pouze některým z nás. U někoho se nemoc projeví jako nachlazení, pro jiného je ale smrtelná. Proto ačkoliv nejsme ohroženi, nemůžeme se řídit touhou a sobeckými záměry, protože život ostatních závisí i na našem chování. Neumírají staří a nemocní. Neumírají Italové, Španělé nebo Češi. Umírají lidé. Umíráme my.
“Smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy neptej komu zvoní hrana. Zvoní tobě.”
Ernest Hemingway
