Když jsem se začala více zajímat o duševní zdraví, začala jsem si všímat, jak je na psychicky nemocné lidi nahlíženo. Ve společnosti stále přetrvává stigmatizace, která z části může za to, že se o duševních potížích nemluví, což opět podporuje zažité stereotypy. Je to jako začarovaný kruh, který se dá prolomit jedině tím, že o tomto tématu budeme nahlas hovořit.
Stigmatizace v Čechách
V Čechách na tom s vnímáním duševních nemocí nejsme nejlépe. Je možné, že na tom má svůj podíl minulý režim, který duševní zdraví tabuizoval a nemocné zavíral za zdi léčebny, aby nebyli vidět. Ukazují to i některé výzkumy o české společnosti. Jeden z výzkumů například srovnával Česko, Británii a Katalánsko. Výsledky ukazují smutnou realitu, míra stigmatizace byla v České republice znatelně nejvyšší.
Podobně můžeme stigmatizaci vidět na výsledcích výzkumu z tohoto roku. Respondenti byli dotazováni, zda by jim vadilo bydlet v sousedství s určitými skupinami obyvatel. Bydlet vedle psychicky nemocných by vadilo 59% dotázaných! To více než cokoliv jiného dokazuje, jak negativně je na takové lidi nahlíženo.
Moc se mi k tomuto tématu líbí vyjádření českého sociologa Petra Winklera z Národního ústavu pro duševní zdraví:
“Máme velmi nízkou duševní gramotnost, nevzděláváme se, o duševních chorobách nehovoříme, nemluvíme o nich otevřeně často ani v rodině. Myslím, že nám chybí i inteligentní jazyk, který by nám umožnil o duševních problémech hovořit. Jedním z důvodů bude i dlouhodobá tabuizace duševních onemocnění v historii.”
Bojíme se o tom mluvit
Stále trvající stigmatizace duševně nemocných vede pravděpodobně k tomu, že se spousta lidí bojí své trápení komukoliv svěřit. Přitom nebýt na sám je jeden z předpokladů úspěšné léčby těchto onemocnění. Když se mladí lidé (a nejen oni) poprvé setkají s duševními problémy, mohou nabýt pocitu, že jsou divní a že jsou jediní, kdo se tak cítí. Jakmile se ale člověk začne o toto téma zajímat, dozví se překvapivé výsledky. Lidí, kteří se potýkají s psychickým onemocněním je totiž více, než bychom čekali. O to víc je zřetelné, jak málo se o tom mluví.
Zdroje se v tomto různí, Petr Winkler z Národního ústavu duševního zdraví uvádí, že ročně prožije duševní onemocnění zhruba každý pátý člověk. Jiné zdroje uvádějí například, že v Česku žije asi milion lidí trpících depresemi či úzkostmi – to je každý desátý. Nadpoloviční většina těchto lidí se se svým onemocněním neléčí, buď ani nevědí, že je to možné nebo se bojí stigmatu “blázna”.
Mýty o duševně nemocných
1) Lidé s duševním onemocněním jsou nebezpeční
Jak je vidět ve výzkumu Koho nechcete za souseda, psychicky nemocní lidé jsou u nás vnímání jako nebezpeční lidé, kteří za sebe nemůžou sami zodpovídat. Tato stigmatizace se nejvíce projevuje u schizofreniků.
Celkově mi přijde, že si spousta lidí myslí, že psychicky nemocného člověka hravě poznají. Panuje představa, že to jsou podivíni, trochu blázni, stranící se společnosti. To je ale nesmysl. Jsou to lidé jako všichni ostatní. Na první pohled mohou být naopak velmi veselí a působit flegmaticky. V jejich nitru ale může být všechno jinak, jen to nechtějí ukazovat na veřejnosti.
“U lidí s schizofrenií nebo bipolární poruchou je menší riziko agresivity než u běžné populace.”
Pavel Novák z organizace Fokus, která pomáhá duševně nemocným
2) Lidé s duševním onemocněním jsou slabí
Představa, že psychicky nemocní lidé jsou slabí a že nezvládají to, co ostatní zvládají v pohodě, je úplně nesmyslná. Takoví lidé jsou často jedni z nejsilnějších, protože denně bojují se svým onemocněním. S onemocněním, které si nevybrali, které může být dané z části geneticky nebo způsobeno traumatickými životními okolnostmi. Mimo to, má zhruba jedna pětina populace zvýšenou citlivost a tíha neštěstí, které se ve světě děje, na ně dopadá mnohem výrazněji než na většinu.
3) Psychické problémy nejsou nemoc
Duševní onemocnění jsou opravdu nemoci. A stejně jako se nemůžeme rozhodnout nemít chřipku, nemůžeme se ani rozhodnout necítit úzkost nebo nemít depresivní myšlenky.
“Když někdo nemá nohy, tak mu určitě neřeknete: „Seber se a pojď.“ Člověku s depresí klidně. Budu se opakovat, ale souvisí to s tou naší nízkou duševní gramotností. Neumíme si představit, co člověk s depresí prožívá. Dokonce ho často ani nevnímáme jako nemocného člověka.“
Petr Winkler, sociolog
4) Duševní onemocnění mě nemůže potkat
Všichni máme duševní zdraví, stejně jako zdraví fyzické. Péče o něj je i stejně důležitá. Myslet si, že nás nic takového nemůže potkat, protože k tomu nemáme předpoklady, je naivní. O svou mysl a duši bychom měli pečovat nehledě na to, zda jsme nebo nejsme náchylní k psychickým onemocněním.
Lidé, co trpí duševními poruchami, nejsou nijak odlišní nebo kognitivně na nižší úrovni než ostatní. Jak už jsem psala, poruchy často vyvolá traumatizující událost, která může bohužel potkat každého z nás. Nechci tím strašit, chci jen apelovat na to, aby se nezanedbávala prevence.
Pojďme o tom mluvit
Pojďme o tom společně mluvit. Jedině tak můžeme dopady stigmatizace mírnit. Nejsme v tom sami a sdílením vašeho příběhu můžete přispět k tomu, že na psychická onemocnění se nebude nadále nahlížet jako na něco divného, ojedinělého. Doporučuji sledovat na instagramu projekt icare.cz, který se věnuje destigmatizaci duševně nemocných nebo organizaci Nevypusť duši, která se zaměřuje na edukaci na školách. Díky všem, co se snaží!
Co si o tom myslíte vy? Podělte se níže v komentářích!
Pro více takových článků si můžete přihlásit odběr:
Zajímavé zdroje:
Duševním onemocněním se člověk v naší společnosti nechlubí.
Vymizí někdy stigma duševních nemocí? Jsme duševně negramotní, říká sociolog.
