Kluci nepláčou? Pravda o mužích a duševním zdraví

Stačil by vám jeden pohled na statistiky duševních nemocí, abyste si všimli, že tam něco nesedí. Převaha žen nad muži v rámci deprese či úzkosti bije do očí. Skoro se zdá, jako by duševní poruchy byly pouze ženským problémem, vždyť kluci přece nepláčou. Jsou muži opravdu silnější než ženy a zvládají životní krize s větší lehkostí? Anebo se za tím vším skrývá stigma a společenské tlaky? Na to si odpovíme v tomto článku.

“Styděl jsem se, že budu vypadat jako slaboch a místo toho, abych si řekl o pomoc, jsem se snažil zachovat si poslední zbytek důstojnosti a odejít od toho všeho někam daleko pryč. Dneska vím, že ukázat slabost a poprat se s jejími následky je známkou síly.”

Zpěvák Mikolas Josef o úzkosti

Muži, ženy a duševní zdraví – jak to tedy je?

Začneme čísly. Úzkostné (neurotické) a depresivní (afektivní) poruchy jsou obecně mnohem běžnější u žen. Statistiky nám ukazují, že ženy trpí až třikrát častěji depresí a dvakrát častěji úzkostmi než muži. Také v datech o poruchách příjmu potravy dominují ženy, a to až z 90 %. Při pohledu na tato čísla není těžké podlehnout dojmu, že ženy jsou zkrátka citlivější a emocionálnější, a tak je spíše zdolají psychické obtíže.

Pohled na statistiky depresí a úzkostí je však neúplný, proto bychom z nich neměli vyvozovat žádné závěry. Kdybychom totiž koukli o řádek vedle, dozvěděli bychom se, že muži se zase častěji uchylují k sebedestruktivnímu chování a závislostem, ať už na drogách, alkoholu či hrách. Taktéž poruchy osobnosti, jako je agresivita, jsou mnohem četnější u mužů.

Podobné je to také se sebevražedností. Smutné statistiky nám říkají, že ženy se sice častěji o sebevraždu pokoušejí, ale muži spáchají sebevraždu třikrát až čtyřikrát častěji. V České republice tvořilo v roce 2020 z celkového počtu 1 124 sebevražd dokonce 82 % mužů. Sebevraždy jsou navíc jednou z nejčastějších příčin úmrtí u mužů pod 45 let.

Tato čísla nám napovídají, že zdánlivě vyšší zastoupení žen ve statistikách duševních nemocí může být dáno tím, že se do nich zahrnují pouze některé psychické problémy. Je zajímavé, že pokud vezmeme v potaz také závislosti a poruchy osobnosti, zastoupení obou pohlaví v rámci duševních problémů se nakonec vyrovná. Muži tedy nemají pevnější duševní zdraví než ženy, spíše se dá říct, že ženy a muže postihují rozdílné psychické problémy.

Ženy také častěji vyhledají odbornou pomoc, deprese u mužů proto nemusí být tak dobře zmapovaná a je dost možné, že zástupci „silného pohlaví” se při bolestivých pocitech uchylují k závislostem a riskantnímu chování, zatímco ženy si spíše řeknou o pomoc. Člověk nemusí být zrovna odborník, aby ho napadlo, kde mají takové rozdílné reakce původ. Ano, má to co do činění se stereotypy a sociální stigmatem.

„Pamatuji si, jak jsem seděl ve svém pokoji čtyři nebo pět dní, nechtěl jsem být naživu, s nikým jsem nemluvil. Byl to pro mě boj… Dospěl jsem do bodu, kdy jsem si konečně uvědomil, že to sám nezvládnu.“

Michael Phelps, olympijský vítěz v plavání

Muži, společenské stigma a stereotypy

Co je to stigma? Jde o nežádoucí odchylku od „normálu“. Člověku s určitým stigmatem (např. tělesným nebo duševním rysem) jsou poté na základě tohoto rysu připsány společností negativní vlastnosti (což se nazývá stigmatizace), v důsledku čehož může být vyloučen či odstrkován z kolektivu. Stigmatizace duševně nemocných ve společnosti stále přetrvává i poté, co se debata o duševním zdraví více rozvířila.

Právě strach ze stigmatu může být důvodem, proč muži nevyhledávají odbornou pomoc. Společenskou normou je totiž muž silný, odvážný, nezávislý a ničím neohrožený. Takový, který si umí vždy poradit sám, nikoho nepotřebuje a věci řeší bez zbytečného emocionální balastu. To je stěžejní role muže v (nejen) současné společnosti a když ji muž přestane hrát, nemusí se potkat s pochopením.

S ideálem silného a ničím neohroženého muže, který nesmí uronit slzu, je nesmírně těžké projevovat emoce. Muž, který dá najevo svou zranitelnost a slabost, se může potýkat s pocity studu a viny kvůli tomu, že nesplňuje chlapský ideál. Své pocity si tak nepřizná, potlačuje je nebo je začne řešit třeba návykovými látkami. Potlačování a popření emocí přitom většinou vede k řadě duševních nemocí. Společenský tlak je ovšem velkou překážkou ve svěření svých problémů a vyhledání odborné pomoci.

“Trvalo mi dlouho, než jsem si to uvědomil, ale klíčové je nebát se otevřít. Zvláště my, chlapi, máme tendenci to v sobě držet. Nejsi sám.“

Dwayne Johnson

Jak stigma odstranit?

Stereotypy, které stojí mužům v cestě, když potřebují pomoci, jsou ve společnosti hluboce zakořeněné, a tak není jednoduché je změnit. Lusknutím prstu se nám to nepovede. Určitě k tomu ale pomůže, pokud budeme o této problematice více mluvit a nebudeme muže z debaty o duševním zdraví vynechávat. Například čas od času slýchám, že negativní vztah k vlastnímu tělu a ideál krásy se týká především žen. To ale přece není pravda, protože společnost klade vysoké nároky také na mužské vzezření a nemalá část z nich si podle těchto ideálů vytváří vztah ke svému tělu. Takovýchto jednoznačných soudů bychom se proto měly vyvarovat, protože mylně vytvářejí z psychických problémů pouze ženskou doménu.

Každý z nás však může udělat ještě více než o tom všem „jen“ mluvit. Můžeme nabídnout pomoc. Když vidíme, že se náš bráška, kamarád, přítel nebo kdokoliv jiný necítí nejlépe, nabídněme mu svou pomocnou ruku a dodejme mu odvahu najít odborníka. Můžeme vytvářet bezpečné prostředí, ve kterém se bude moci každý svěřit s tím, co ho trápí nehledě na to, jakého je pohlaví.

To poslední a neméně důležité, co můžeme udělat, je snažit se vyvracet obecné stereotypy o duševně nemocných. Být duševně nemocný totiž neznamená být slabý, naopak boj s duševní nemocí vyžaduje obrovskou dávku síly, odhodlání a statečnosti. Lidé, kteří čelí jakýmkoliv duševním problémům, jsou nesmírně odvážní. Pokud se nám podaří sejmout nálepku slabosti z duševních problémů, více lidem se dostane pomoci a pochopení, které potřebují.