Často se nám v životě dějí věci, které jsou tak těžké, že je sami ani nedokážeme unést. Roky hromaděné problémy, pochyby a strachy se jednoho dne ozvou a udělají obrovskou paseku. Najednou nechápeme, co všechno jsme udělali špatně a proč nás “osud” takhle trestá. Přitom my sami se trestáme, klidně každý den, nevědomky si ubližujeme a pak se divíme, když se nám to hezky všechno vrací. Divíme se, když naše tělo nezvládne denní nenávist od nás samých.
Tyto problémy, které nám komplikují naši snahu být šťastní, jsou ale zároveň tím nejvyšším varovným signálem, že je něco špatně a že tímto chováním a smýšlením se svým způsobem ničíme a nedovolujeme si rozkvést. Právě tyto skutečnosti, ať už jsou jakkoliv negativní jsou pro nás znamením či stopkou, že takhle dál už pokračovat nesmíme. Když si to uvědomíme, jsme na půli cesty k vítězství.
Tělo, počátek
Tělo. Něco, co nám umožňuje žít. Něco, co mi v životě způsobilo nemálo problémů. Odmalička jsem byla malá a štíhlá. Vedle ostatních lidí působím jako střízlík. Pro slečnu v pubertě to není zrovna ideální stav, navíc když ostatním holkám začínají růst ony tolikrát opěvované křivky. Nepomáhá ani občas slyšet označení “anorektička” na svoje konto, poznámky typu “ty stejně vážíš jenom 20 kilo i s postelí, takže jsi za půl člověka.” Za půl člověka? Proč?
Nechci si hrát na chudinku, nebyla to šikana, byly to jen nevhodné řeči od známých i cizích lidí, které mě ale stále nedovolovaly mít svoje tělo ráda. Jasně, mohla jsem se na to vykašlat, ale takhle to většinou prostě nefunguje. A tak jsem se dostala až do bodu, kdy jsem si na fotkách modelek přibližovala jejich ruce, abych je porovnala se svýma a na chvíli snad mohla věřit, že se už blížím nějakému pomyslnému ideálu. Jak se dalo očekávat, přišly také problémy s jídlem.
Pokud se mi stalo, že jsem neměla chuť nebo jsem nestihla sníst večeři, tak jsem si to hrozně vyčítala. Vyčítala jsem si, že se přes Vánoce nepřejídám jako ostatní a že tak nikdy nemůžu přibrat. Vyčítala jsem si, že jsem na plese moc tancovala a tím pádem shodila půl kila. To je přece hrozně hloupý.
Několikaleté boje s vlastním tělem, které se okamžitě přenášely i do sebevědomí se nakonec ukázaly jako spouštěč psychických problémů. Snad odpustíte, když nebudu příliš konkrétní. Zní to sice jako klišé, ale dnes jsem za tyto problémy vděčná, protože mě, ač trošku nemilým způsobem, popostrčily v životě správným směrem. Mimo jiné jsem pochopila, že všechno člověk nemusí zvládnout sám. A že žít v harmonii s vlastním tělem je jedna z nejdůležitějších věcí, u které všechno má svůj počátek.
Body positivity
V rámci této problematiky bych ráda upozornila na fenomén, kterého si nemohu nevšimnout. V rámci internetového hnutí body positivity, se bohužel často objevují názory, které opět upřednostňují jeden typ postavy před druhým. Tedy s příchodem plus size modelek, se začíná házet špína na ženy, které jsou štíhlé. Chci jenom říct, že komentáře typu “Takhle má vypadat ženská” nebo “Aspoň to není vyžle, na které všechno jen visí” opravdu NIKOMU neprospívají a jdou čistě proti hlavní myšlence tohoto hnutí.
Já si to už k srdci neberu, ale chci vyzdvihnout to slovíčko už. V pubertě, kdy jsou dívky ohledně tohoto tématu hodně citlivé, si mohou vytvořit v důsledku těchto komentářů negativní pocity vůči svému tělu. To nemůžeme brát na lehkou váhu, zvlášť když vidíme na konkrétních případech, kam až takové zdánlivě nevinné nebo z legrace myšlené poznámky, mohou člověka dovést.
Vrátím zase zpátky k sobě a ke svému tělu. Není jednoduché začít mít rád něco, co pro nás tak dlouho bylo zdrojem veškeré nespokojenosti. Nejsem na konci této cesty, možná nejsem ani v půli. Často se mi zjeví v hlavě myšlenka, která něco na mém těle kritizuje, která porovnává mojí postavu s jinými, nebo která mi cokoliv vyčítá . Kdykoliv mě něco takového napadne, myšlenku pošlu pryč a třeba se na sebe do zrcadla radši usměju.
Kdykoliv mě něco takového napadne, řeknu si:
“Jsi hezká taková, jaká jsi. A vždycky budeš.”
Pomoc při závažnějších potížích Centrum Anabell
Pro odběr podobných článků:
